Tyhle prostory chyběly. Moc chyběly. Ještě sice nejsou úplně hotové, ta má bíle vykachlíkovaná místnost je pořád ještě plná materiálu a ze zdi trčí dráty, ale jádro je hotové.
Zabíhací předkřest nového BDSM klubu měl původně proběhnout už na Silvestra, věc ale zhatil neplánovaný časový skluz a obkladač, který - byť non-úchyl - zatoužil okusit pocitů masochistových a pokusil se o autoamputaci posledních dvou falang pravého prostředníku. Silvestr tedy proběhnul v Domečku a v klubu se jelo poprvé naostro až v pátek patnáctého ledna nového roku. Do téměř finální podoby se k tomuto termínu podařilo dostat kuchyni, bar a zasedačku (byť s veletechnicistními systémy sběru vody, připomínajícími poněkud Arrakis), funkčně použitelnou podobu pak měla velká herna (přezdívaná nyní růžové peklo) s provizorně instalovaným ponkem a minimální sestavou fixovadel a jedno WC. Na něm sice sehrála s Vaškem zlý žertík v podobě nekompatibility dveří s futry únava, sebravší se úchylné obci to ale bylo velku jedno - zúčastnění byli v převládající většině navzájem obeznámeni se svými pihami a jinými specifikami architektury dávno, předávno před touto akcí.
V šest večer, kdy akce oficiálně začínala ještě dobíhaly stavební a úklidové práce. V herně, pravda, probíhalo dění zcela jiného rázu, nicméně mnozí z přítomných na sobě ještě měli montérky. Bar byl ale již naplněn oku i teřichu lahodícími lahvemi a z obou píp bylo možno čepovat požadované iontové nápoje. Prostory jsou ještě nezabydlené, takže hlavní komunikační centrum se na dlouhou dobu vytvořilo právě kolem baru - a to až do doby, v níž dorazily hlavní úchylné síly. Místa za barem se jako náhrada zařizováním vyčerpaného Vaška ujal TymuR, jehož přičiněním se o každé ruky dostalo požadované pití rychle a operativně. Mezitím se s herny vysoukal pár akčních nováčků v podobě Vlka s Maličkou. Zde bude nutná drobná vsuvka - během akce došlo k tomu, co se potkává naprosto pravidelně, tedy k duplicitě nicků, protentokrát přímo na místě. Novicové byli náležitě uvítáni přítomnými akolyty řádu, přičemž - pravda - mystičnost obřadu velmi shazovala absence temných kápí, kapajících voskovic a temného mumlání veleknězova, nahrazeného nechutně civilním projevem shromážděných.
S ohledem na Vánoce ve znamení violet wandů jsme do nových prostor rituálně vnesli právě dva z nich. Pro (zatím jen očekávané) akčnění jsme spolu s Dittrichem zvolili část zasedačky v rohu pod projekčním plátnem, poskytující optimální kombinaci světelných podmínek, dostatečně dimenzovaného napájení, vhodného nábytku a z dvou stran izolovaného prostoru, nabízejícího vhodnou míru soukromí pro tento akční formát. Hračky dlouho osamoceny nezůstaly, zejména poté, co na místo dorazili přiměřeně natěšení a nevyhraní úchylové z pevného jádra.
Program plánován nebyl, vzhledem ke složení pozvaných měl organizační tým za to, že vzájemná kompatibilita je garantována by-design a charakter akce byl ponechán zcela na účastnících. tato volba se ukázala volbou šťastnou, neboť s postupujícím večerem došlo k obvyklé difůzi plkajících a hrajících si bez omezení programem a mohu-li posoudit, každému se dostalo dle jeho tužeb a přání, některým i více. O pobavení se postarala zejména původnější Maličká, vyrovnavší se s existencí své jmenovkyně s notnou noblesou. Až do desáté hodiny byl poměr mezi příchozimi a ubyvšímu mírně ve prospěch přicházejících, takže prostor se velmi slibně zaplnil ž do využití kapacity v řad sražených stolů v zasedačce.
Bez ohledu na množství do sklepa postupně nanesených hraček (letošní módě vévodí systémové hliníkové kufříky) se hlavnímu zájmu těšily oba violet wandy, a to jak klasický nově rekonstruovaný wand Dittrichův, tak i nový high-tech wand eleferní s oranžově svítícími jiskřivkami. S postupem času pak bylo možno spatřit stále častěji úchylečky, užívající si s asi nejzábavnější klubovou hračkou, tedy elektronicky řízenou a stabilizovanou vývěvoodsávačkou. Nechyběla tradiční rituální elektrizace muflona a senzitivní komorní oktet pro tři domíky, subinu a čtyři kufry hraček.
Osobně jsem si někdy v půl dvanácté ověřil, že lokální zloděj času se přestěhoval spolu s inventářem a ač nerad, posbaloval jsem kufry a vyrazil s DomiD směrem ku Praze 9. Návrat zpestřila jakási policejní monstrakce, v jejímž rámci se nám poštěstilo shlédnout modrými majáky blikající Poděbradskou od Harfy až někam k Tesle. Pozornost orgánů ale nevzbudilo ani protentokrát zelené auto, ani dvojice úchylů, v něm sedících.
Resumé?
Klub funguje. Zbývá dodělat pár drobností, asi šest místností :-) a vymyslet rozmístění inventáře a můžeme jet. Funguje stejně dobře, jako klub starý. Úchylkám v něm svítí oči a troufám si tvrdit, že i ostatní fyziologické projevy probíhají tak, jak se očekáváno. Náběh naostro - pokud se nic nezmrší - proběhne v únoru a osobně se velmi, velmi těším.
