Považuji se za celkem obyčejnou ženu, která většinu času přemýšlí o úplně obyčejných věcech (jídlo, spánek, sex- klidně i vanilkový, pracovní záležitosti…). Nutno říci, že vanilkový sex mám ráda. Někdy ale přece jen určitá část mé osobnosti není zcela spokojena, někde uvnitř se rodí myšlenka, že by to chtělo ne něco úplně jiného, ale spíš ještě něco dalšího.
Jsem vdaná, myslím, že šťastně. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu sedm let, s menší roční přestávkou. Přiznám, že v našem vztahu nebyl nikdy sex na prvním místě. Někteří mí známí to komentují slovy, že jsem si vzala svého nejlepšího kamaráda (což ale mojí představě o manželství odpovídá spíš než vášnivý sex proložený hádkami od rána do večera).
Kdy a proč ve mně začaly klíčit ty divné, úchylné myšlenky?
Asi tak od šesti let mě pronásledují různé představy o tom, co by pro mě bylo hrozně hrozně hrozně moc ošklivé a zlé, nepříjemné, bolestivé, ale zároveň zajímavé a lákavé. Byly to představy doktorů, kteří mi dávají tisíce injekcí pomocí stříkaček s dlouhými jehlami. Představy katů, kteří mě mučí, představy učitelů používajících fyzické tresty. Zpětně si uvědomuji, že to bylo zřejmě z velké míry ovlivněno knihou Neprakta 929x, ze které jsem určité obrázky znala do detailu nazpaměť (Neprakta má některé obrázky hodně explicitní, až teď mě napadá, že mohly být inspirovány reálnými zážitky). Že by tyhle představy mohly být spojovány se sexem mi došlo až mnohem později. Na druhou stranu to, že se tyto představy objevují už ve věku, kdy dítě zná z pohlavního života tak možná průřez tělem těhotné ženy z učebnice přírodovědy a že kluci čůrají jinak než holky, dokládá, že libé sebedestruktivní představy se sexem být spojovány nutně nemusí.
Někdy na druhém stupni základní školy nám bylo sděleno, že existují různé úchylky, jako například exhibicionismus, sadismus, masochismus, voyerství, atd. Že všechny úchylky jsou nebezpečné, že dotyční měli traumatické dětství, neúplnou rodinu, rodiče alkoholiky, že zažili domácí násilí a teď jim to připadá normální. Že dotyční přepadávají v parku nevinné holčičky jdoucí právě z hodiny klavíru, své oběti znásilní, zabijí a popřípadě i snědí. (Ne, nedělám si z toho legraci. Vím, že takové věci se stávají, ale pochybuji, že například uživatelé Eleferna jsou jejich aktivními účastníky.) Dále jsme se dozvěděli, že drogy jsou svinstvo, po jedné cigaretě s marihuanou se zaručeně staneme závislými a zemřeme v křečích v nelidských podmínkách kdesi v polorozbořené továrně na předměstí a že nejlepší antikoncepce je nedělat to. Neříkám, že osvěta je špatná věc… její obsah však posuďte sami. Tehdy někdy mi došlo, že mé milované představy na dobrou noc o tom, že mě kat zmrskal jako tu paní na tom obrázku, asi nebudou úplně v pořádku.
V další fázi se ony nyní již „zakázané“ představy začaly občas prolínat s představami erotickými. Jenže v pubertě a v počátcích sexuálního života má člověk i tak dost problémů sám se sebou, natož aby sděloval partnerovi své touhy a sny, obzvlášť „takové ty divné“. Tak se stalo, že jsem si podobné představy prostě zakázala.
Později se ovšem tyto myšlenky stejně probudily, ale už s vědomím, že asi taková prostě jsem a budu pořád. Že v tom zřejmě nejsem sama, jsem se přesvědčila až brouzdáním po internetu, kde jsem narazila na velké množství erotických povídek a obrázků s touto tématikou (pro koho by asi byly, kdyby se to nikomu nelíbilo). Začala jsem pátrat po seriózních informacích a zjistila jsem, že takových lidí je sice menšina, ale ani zdaleka nejsem sama. Různé tématické články mě donutily přemýšlet nad tím, jak moc pro mě je nebo není důležité své sny vůbec realizovat, zda nemám nechat náš klidný pohodový vztah tak, jak je, a nic takového tam vůbec nezatahovat. Došlo mi, že své sny stejně nemůžu realizovat až do detailu, musíme přece dál oba normálně žít, chodit do práce. Na druhou stranu tím, že by se sny staly alespoň z části realitou, neztrácejí svou atraktivitu, naopak ji získávají, a to přesto, že by většina vysněných věcí v reálu musela být „jenom jako“.
Stále však nemám ve spoustě věcí jasno. Nevím, jak se vůbec dá a nedá takto žít nebo se takto žít dlouhodobě stejně nedá (knihy jsou většinou jen fikce) a BDSM vstupuje do života jen občas. Když jen občas tak kdy? Asi bych nechtěla žít D/s 24/7, i když by mě docela zajímaly praktické aspekty takového života (důležitá rozhodnutí o bydlení, počtu dětí…). Ve svém okolí jsem zažila několik případů domácího násilí a psychického týrání (ani jedno bych opravdu zažít nikdy nechtěla) a možná až moc si uvědomuji to riziko, jak se časem může konsensuální D/s vztah proměnit (kolik i „běžných“ vztahů už se takto proměnilo), ta hranice je zřejmě velmi úzká a zároveň nejasná. Je jasné, že romantické představy ve stylu Příběhu O jsou nerealizovatelné. Ovšem i z této knihy je jasně zřetelné, že subinka může být dámou, která má svou hrdost. Tak nějak to funguje ve skutečnosti???
Mám v tom zatím ještě trochu zmatek. Proto budu ještě nějakou dobu radši přemýšlet a snít (opatrnosti nikdy nezbývá) a doufám, že se ještě někdy dočkám reality, která bude hrozně hrozně hrozně moc krutá a zároveň osvobozující.
