Když je blízko nebezpečí, když je ohrožena myší jistota, začíná myška bláznit, jančit a zachraňovat co se dá. To je myší přirozenost. Já jsem myš. Blázním, jančím, zachraňuju. Pravda, občas to vypadá, že z té potápějící se lodi skáču přímo do oceánu, kde se utopím. Zřejmě jsem tam i skočila. Ale po dně jsem se nakonec dostala až na souš. Teď jsem v bezpečí.
Sedím na patách ve známém pokoji u známého křesla a tmavá očička upírám vzhůru. Jen tak zpod víček pokorně pojukávám. Když se dlouho nic neděje a notebooku se dostává více pozornosti než mně, strkám Pánovi čumáčkem do lokte. Jen malinko. Opatrně. Čím ho ta druhá myš přitahuje...nedá se na ní připnout svorka, nesmí se na ní kapat vosk, špatně se váže, na elektrodu nereaguje. Strk, strk čumáčkem do lokte. Pánova ruka se zvedá, myší srdíčko buší jako o závod. Kam se ruka vydá?
Co udělá?
Ocásek! Oblíbené pánovo místo. Nemám ocásek jako běžné myši u zadečku, ale za hlavičkou. Pánovi se moc líbí. A po ocásku dolů, až na záda. Jůůů... To je zase moje oblíbené místo. Nebýt myš, tak předu. Ale co to? Ruka se najednou odtahuje a už zase drží tu druhou myš! Má taky ocásek, ale ten musí být zastrčený v notebooku. Když není, Pán si s ní nehraje. Zkusím to znovu. Strk, strk čumáčkem do lokte. A ještě jednou víc. Pán zvedne obočí, povzdechne si a pohlédne dolů.
"Co s tebou, myši nezvedená?"
Čeká mě pastička... Myši se nedají cvičit ani drezírovat. Můžou se občas něco naučit, ale většinou stejně skončí v pastičce. Naštěstí po takovém pastičkovém zážitku nekončím v popelnici jako kolegyně ze sklepa, ale v měkkém pelíšku.
Pastička byla. Pán mě svázal jako vánoční dárek a pověsil za mašličku. vánoční dárek zmaloval jako velikonoční vajíčko a toho vosku bylo jako o Dušičkách...
íííííííí íí ííííííííííííííí íííí ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí
Pištěla jsem tentokrát opravdu moc. Nemusím slavit všechny svátky najednou.
Ještěže se nedostalo na čarodějnice ...
