Můj Pán mě má asi docela rád, když jsem hodná a poslušná. A když ho nebudím.
Sen o třinácté komnatě
Byla to holka jako každá jiná. Nebo se tak alespoň všem zdálo. Ba i jí samotné. A přesto... Přesto přese všechno jí hlavou bloudily podivné myšlenky.
Vklouzly nenápadně jako myšky a usídlily se v ní. Nechtěly opustit své hnízdo. Myšlenky o čem? Ach, nesmí byť jen slůvkem zavadit, o čem že jsou! Co slůvkem! Ani zlomkem mysli ani koutkem duše! Schovat je, skrýt před cizími vetřelci, zahladit stopu, uniknout tomu všemu... Vy všetečné, utečte pryč, nerozpínejte ve mně svá temná křídla, nekřičte mi do duše ani do těla! Zmlkněte!
Leč nic z toho nezdálo se být užitečným. Čím více se bránila svým pocitům, tím větší padal na ni dojem, že ji zcela ovládají. Když ztlumila světla a unavená ulehla na podušku, aby se mohla v klidu oddávat svému snění, tu začala se jí zmocňovat jakási podivná touha...
C U K R A B I Č
Les šuměl jako hladina oceánu. Listí stromů jako by našeptávalo jakási tajuplná slova, postupně spřádaná do magických vět a souvětí. Ty se pak navzájem proplétaly jako větve stromů všude okolo.
Pod těžkými kroky tu a tam zapraskala suchá větvička, jinde zas uvízlo bílé vlákno plátěné košile, to jak se neznámý návštěvník prodíral houštinou. Vypadalo to, že zná svůj cíl. Cosi ho hnalo stále vpřed. Jako když rozum ustupuje vášni, která chce být nasycena.
Náhle se zvedl vítr. Setmělo se. Na okamžik les ozářil svým jasným světlem blesk. Hned za ním následovalo burácivé zahřmění.Azurově modrá obloha se zatáhla a vystřídala ji šedá mračna. Vzduch všude kolem čpěl jakousi neznámou, leč přesto něčím tak důvěrně blízkou energií.
Číst dál: Jak mě Pán učil počítat až do tisíce