Tento text jsme s autorovým souhlasem převzali z ds-life.cz. Martine, díky! Mimochodem, ds-life.cz je zpátky a publikuje. Redakce Eleferna návštěvu rozhodně doporučuje. Nejen kvůli rozsáhlému archivu a systému tematických skupin, ale také proto, že déesko svého času patřilo k ikonám české BDSM scény. A my mu moc přejeme, aby se jí znovu stalo.
Po čase mi zase jeden článekm, tentokrát zde na Elefernu nedal, abych na něj nereagoval. Jedná se o text Pepa Smolík, Pišta Hufnágl a Ted Owen . V těch kreslenkách dostávají subiny docela nekonsensuální a tvrdou sodu, a jak již bylo zmíněno v jiném textu na Elefernu, patrně by s takovou péčí do pár hodin uhynuly. Autorka textu poměrně intimně popisuje, co se děje v hlavě (i jinde) submisivní masochistky, když se na kreslenky dívá a o nich ehm.... přemýšlí. Protože se však pozastavila nad mým konstatováním, že je mi těch kočen spíše líto, pojal jsem za potřebné vysvětlit pohled na tyto kreslenky z pohledu dominanta.
Fansadox, Ted Owen. Joe Farrel. A trochu i Brian Tarsis, Bishop a Georges Pichard.A samozřejmě mnohé další serie a autoři.(jejich analýza však není předmětem článku, snad příště.). Teď vám napíšu, co se děje v hlavě dominanta (Pána) nad těmito kreslenkami. Možná, že se pohled submisivních masochistek dá zjednodušit a extrahovat do článku, na který reaguji, nicméně já podobné ambice nemám. Jsem jen divnej dominant, divnej saďour a tak cokoliv zde napíšu, není pro nikoho druhého směroplatné, neb se jedná o MOJI hlavu a můj pohled na věc. Ctěná úchylná obec nechť promine, ale mě je těch kreslených holek fakt líto. Jako malý ca 4 letý sugestibilní klouček, jsem cítil docela bezmoc, když se v příbězích knihách a filmech, o pohádkách nemluvě, dělo nějaké svinstvo. Ve fantazii jsem si tehdy stvořil (zkonstruoval) "Přístroj" na ohýbání reality příběhové linie. Vypadal jako něco mezi televizním přenosovým vozem a maringotkou klauna Ferdinanda, s ikonickou parabolou s teslákem v ohnisku z filmu Krakatit. A uvnitř - obrazovky, displeje, reostaty elektronky, posuvníky, páky, přepínače a jiskřiště. A já jako obsluha, která je coby záchranář zavolána k průsvihu, (kdy v příbězích padouši útočí a zlo vyhrává), nastavením a spouštěním různých přístrojů ovlivňuje děj tak, že háže padouchovi klacky pod nohy a snaží se pomoci klaďasům, aby parchanti ostrouhali a dobro zvítězilo.
Tehdy jsem jako malý ještě neuvažoval, jakými fyzikálními principy toho mělo být docíleno, jestli dilatací a zpomalením času až skoro do stáze v oblasti působení padoucha, aby stihnul udělat co nejméně škody, a zpomalením plynutí času, aby měli klaďasové dost času se tam dostat a zasáhnout, nebo třeba manipulací kvantového pole či trajektorie elementární částice zvané průsertron.
A přesně u těchto kreslenek občas i jako dospělý lituji, že tento přístroj nemám k dispozici, tím spíše, že v pozdějších fantazijních verzích umožňoval i fyzický zásah. A u některých kreslenek i dnes mám chuť se objevit v ději a pomocí dobře přiřízlé násady od smetáku udělat ze sadisty fašírku jako po třech průchodech řeznickým kutrem a to prosím bez ledu. Nebo alespoň zachránit zvířátko, které dostává rozhodně větší sodu, než zaslouží, než je bezpečné a než by se mu mohlo líbit. A to i přes to, že vzhledem k mému pokročilému věku už dávno vím, že by to dopadlo stylem "Ze soucitu sebereš přejetý zvířátko u silnice, vyléčíš ho, postavíš zpět na tlapky - a ono tě pokouše a zdrhne"
Problém je totiž, že kreslenky Teda Owena jsou setsakra reálné. Na rozdíl od grotesknosti a bizardního světa třeba George Picharda u kreslenek Teda Owena klidně uvěříte, že se to může dít TEĎ a tady , třeba i ve vedlejším sklepě, a nemusíte vůbec ani jezdit do Ruska. V těch komixech je naprosto záměrně porušeno jedno zásadní pravidlo. Jen kretén si rozbíjí svoje hračky. Ostatně, pár takových kreténů, jejichž matka měla nedostatek jodu v těhotenství a ještě k tomu byli jeho rodiče sourozenci už po několik generací, se totiž vyskytlo i u nás. Naposledy tuším "Tyran ze Syřemi". Co prováděl holkám reálně, jsem přesvědečen, že by z toho nejedna masochistka zvlhla.
Docela chápu, proč podobný obsah subinky či masochistky vzrušuje. Je to absence kontroly, bolest a bezmoc, co je opravdová a co se o ní dobře poslouchá a dobře se na ni kouká. Jenže ona v reálu FAKT bolí a rozhodně víc než v představách, u kterých si slečna krmí ježka.
V dokonalém světě (alespoň v tom podle MOJÍ MALIČKOSTI) je pak úkolem Pána či dominanta či saďoura dostat ze subinky, třeba povídáním a empatií její tužby, strachy a hranice, a naplánovat a orchestrovat věci tak, aby si prožila to o čem sní, a neskončilo to ve špitále, v šaškecu nebo nedejbože v černým pytli na soudním. A odměnou jsou jiskřičky v očích z toho, že se jí plní její úchylný sen, ve který nikdy ani nedoufala doufat. Nemluvě potom o aftercare, péči, objímání a jejím usínání v náručí na vodítku v mé ruce (Bože, jak TOHLE chybí).
Nebo ještě hůř. "Bože, chybí mi to vůbec ještě ?". Je mi ovšem jasné že tahle ubryndaná přízemnost, spolu s jistotou nemá ten potřebný drajv nebezpečí opravdovosti a adrenalinu k tomu ,aby spustilo sub/masochistce v kalhotkách vodárnu. Zvláště teď, kdy nejsem nějaký Honza Šedý s multimiliardovým impériem nebo elegantně zestárnuvší gentleman s paletou životních úspěchů za sebou, ale prostě jen ten Pepa Smolík, starej nemocnej impotentní dědek, udřenej a unavenej. Narozdíl od páně Smolíka sice bez lysiny, ale zato s nohama obalenými fáči jak mumie a odkapávajícím masem z nohou jako kdyby mě kousla zombie, ale proměna se zastavila někde na lýtkách. (Ostatně, to že již nemám v podstatě co nabídnout a z toho pramenící rezignace, je podstatou oné záhadné akce PERSOONAL BIG SHUTDOWN). Nicméně, i když jsem v podstatě v prdeli a naděje na happyend již není, MOJE NÁZORY SE NEZMĚNILY a klidně bych podepsal to co píšu nyní, i před 10 nebo 20 lety.
Děkuji za pozornost.
