My holky to máme trochu jinak, než kluci. Prostě máme součástku, která vyžaduje poměrně pravidelné servisní prohlídky ve specializované dílně. Tamní technik či technička na to mají - krom dalších zajímavých věcí - i cosi jako hever, aby se k práci nemuseli moc ohýbat. Většina holek to moc nemusí, protože se u toho musí vysvléct do půl těla, ke všemu ještě do té méně obvyklé půli těla a na technika se vycapit. S nohama, roztaženýma jak to jen jde. Prostě tak, jak se obvykle ukazujete jen milenci nebo manželovi. Nic z toho ale obvykle technik - teda doktor - není. A nijak moc dobře si nevidíte, co tam ten chlápek vlastně dělá, jen to občas zastudí, občas zabolí, občas štípne. Ženské to berou jako nepříjemnou záležitost, podobně, jako měsíčky. Akorát ta prohlídka na gyndě je méně častá a vyřadí vás ze sexu jen na jeden večer. A někdy ani to ne.
Gynekolog je prý doktor, který hledá problémy tam, kde jiní hledají a nalézají potěšení. To je obvykle pravda, ale globálně to rozhodně neplatí. Máme tady ještě nás masochistky, z těch co se nám to líbí. Zejména ty nástroje. Které nám doktor strká do buchty. A tak. Jako jo, pérem je to fajn. Ovšem změna je život a ten pocit, když se vám buchta neúprosně rozevírá, vlastně roztahuje, ten je k nezaplacení. A ten chlápek má těch věcí, které se vám trochu líbí a kterých se současně trochu bojíte, plná šuplata. A sama se pro sebe ptáte, jestli ten chlápek pozná, že vás to rajcuje. A pokud to pozná, jak by asi chutnal, kdybych mu přetáhla a chňapla ho pusou až po kořen.
Tenhle server mě přivedl k tomu, že jsem si začala aktivně nějaké věci vyhledávat. Třeba kreslenky. A narazila jsem na pár sad, evidentně kreslených v nějakém 3D rendereru, nejspíš v DAZ studiu. Jsou na nich holky, přikurtované do gynekologického křesla, s nula zbývajícími stupni volnosti. A nad rozkrokem a kolem něj jim visí nebo jinak trčí hromady robotických manipulátorů s elektrodami, injekčními stříkačkami, laserovými hlavami, kleštičkami a bůhví, čím dalším. Ty holky mají vyšponovaný poštěváček a ty věci jim rozličně sofistikovaně ubližují. Je to úplně jiné, než od Teda Owena a taky to kreslí holka. Říká si Sophie a myslím, že bych si s ní nejspíš rozuměla. Přinejmenším beru na první dobrou (alespoň u sebe v hlavě), proč zrovna ten který konkrétní detail nakreslila tak, jak ho nakreslila. A kolem toho křesla stojí celé bloky přístrojů, na kterých jde přečíst jen veliké označení typové řady VULVODYNE. Ty mašiny mají displeje, hromady ovladačů a evidentně umí obrovskou spoustu věcí, určených k tomu, aby to bolelo. Hodně bolelo.
Jasně, žádná asi nechceme, aby nás někdo doopravdy přikurtoval do křesla tak, že nesvedeme pohnout ani malíčkem, napíchal nám poštěváček nějakými svinstvy a pak ho peánem neúsposně mačkal nebo mu stahoval předkožku až úplně dozadu, aby nás mohl škrábat nějakou ostrou špachtlí na zadní hraně žaludu. Nebo jo? Já teda asi úplně ne. Ale ta představa... Ležíš tam úplně nahá, bradavky máš vystouplé jednak zimou, jednak vzrušením a on si pomalu vybírá nářadí a na složitém pultu nastavuje nějaké parametry. Ten pult vypadá trochu jako křízenec mixpultu, jog řízení CNC obráběcího centra a kokpitu starého boeingu ještě s analogovými budíky. A pak ucítíš píchnutí do klitorisu a ten ti okamžitě začně bolestivě nabíhat. Doktor bere peán a ten poštěváček ti nesmlouvavě zmáčke, tak silně, až zařveš bolestí a do očí ti vyhrknou slzy. Ehm... no nic. To je z jiného žánru. Asi bych nemohla psát porno povídky. Pravděpodobně by mi vyhořela klávesnice a monitor a nejspíš by se mi asi i seškvařila myš. O tepelném přetížení uživatelů, teda uživatelek, raději nemluvě.
Cítí něco auta v autoservisu? Když je technik vyheveruje a připojí na OBD diagnostiku? Mají ten šimravý pocit vzrušení, když vytáhne měrku oleje a zkontroluje, jestli je dostatečně mokrá a kluzká? Kola přitom mají vysoko ve vzduchu a ať s nimi melou jakkoliv, utéct se nedá. A snaží se ho sledovat světly - alespoň co jim rozsah serv stačí - kam jde a co si to bere do rukou? Mají auta raději očkové nebo stranoploché klíče? Nebo snad klíče stavitelné, s jednou čelistí pevnou a druhou posuvnou? Věděl to Johan Petter Johansson?
On si ten chlápek vlastně dost drží odstup. Místo té ikonické do pasu svlečené hroudy svalů s malou vejčitou lebkou, nasazenou přímo na ramena, tu máme chlápka, co vypadá spíš jako modrý nebo možná dokonce i bílý límeček. Nemá v ruce rozpálený kus železa, který se ti zrovna chystá narvat do buchty, sedí si někde stranou u toho pultu nebo k tomu má přímo velín, trochu připomínající televizní režii. třeba. A buchtu ti pozoruje na monitorech, do kterých mu systém v pozadí vkládá nějaké další informace. Nevíš jaké, ale domýšlíš si, že tam nejspíš bude tepelná mapa, mapa prokrvení, možná nějaké doporučené nebo předpsané dráhy a bůhví, co dalšího. A místo toho, aby se obtěžoval, vstal z toho ergonomického křesla, na kterém si hoví a šel ti do buchty hrábnout udržovanou rukou s upravenými nehty, hraje si s distančním ovládáním těch příšerností, co všude kolem tebe, stojí, visí, trčí, bzučí, piští nebo vrčí planetovými nebo šnekovými převody. Ještě to úplně děsivě nebolí, ale tobě je jasné, že tohle je jen předehra. Možná ti někde v vzadu hlavě probleskne vzpomínka na toho uhrovitého spolužáka z gymlu s vystupujícícm ohryzkem, co ti kdysi konečně neohrabaně v lese na posedu sundal kalhotky a nesměle ti sáhl na poštěváček. A na ten explozivní pocit v tom místě. Hm. Ale tehdy to pokračovalo penetrací. Jeho pérem. Tuší doktor, o čem vůbec přemýšlím?
Asi jo, ale najevo to nedává. Zhasnul kolposkop (heč, naučila jsem se nové slovo, až do minulého týdne to byl "ten divný mikroskop", díky, Seržo), sjel mi s křeslem o kousek níž, abych mohla snáz sesednout a vrátil se k psacímu stolu.
"No tak jo, mladá paní, můžete se obléct, je to v pořádku. Příště se uvidíme... moment... vyhovuje vám to dvacátého února, zase takhle brzy ráno?"
