Rýšoviny - IV

Tak kočka od člověka je ženská, ne člověčka. Už to vím. Člověk, co přestal běhat neměl žádnou. Já mám dvě a ještě jich sem spousta chodí. Za velkým člověkem, za menším člověkem  nebo jen tak. Včera přišla jedna jako angora. Dlouhá plavá srst. Hezky voněla. Vylezl jsem jí na klín a hladila mě. Dlouho. Usnul jsem. Promáčela mi kožich. Ženským hodně teče z  očí. Přinesla mi měkké masíčko. Wizímu taky. Dlouho seděly s mou větší ženskou u díry s ohněm a povídaly si. Chytal jsem obrázky svého velkého člověka, co je teď pryč. Škoda, že neumějí obrázkovat. Ležel jsem nad dírou s ohněm a díval se na ně. Bylo mi teplo.


Menší ženská mě a Wizího vyčesává. To jsem dřív neznal. Vezme si na ruku jinou kůži. Ta je jako jazyk, ale veliký. Tím nás líže. Wizí to nemá rád na břiše. Mě se to líbí. V hlavě se mi udělalala  velká teplá měkká kočka s černobílou srstí. Ta mě taky olizovala. Dávno. Dělá mi to dobře. Tlapa už skoro nebolí, ale nedosáhnu s ní všude. Mám o moc víc srsti, než dřív. A nevypadává v chuchvalcích.

Večer jsem byl skoro venku.  Wizí šel oknem pryč a já šel kousek za ním na okno. Je tam zima a spousta vůní, které neznám. Dlouho jsem čenichal a koukal kolem sebe. Zeď pelechu byla jen z jedné strany. Pořád jsem se ohlížel, jestli je za mnou ještě to okno. Byl v něm menší člověk a mluvil na mě. Začala mi být zima. Šel jsem zpátky.

Spím teď v brlohu člověka s fousama. V tom horním. Smím si zalézt pod měkké teplé. Vzpomněl jsem si, jak se přede.