Král Sýsifos má blbý džob. Tedy, lépe řečeno, on to není tak úplně jeho džob, dostal ho za trest od Dia Hromovládného za to, že vykecal něco, co vykecat neměl a povšechně byl příliš chytrý na to, aby ho bohové nechali jen tak beztrestně běhat po světě. Povedlo se mu dokonce pláchnout i z Tartaru, a to hned dvakrát po sobě, přičemž na jeho lov se vydávaly takové celebrity jako Árés či Hermés. Ten ho nakonec do Tartaru dopravil i bez eskorty a Zeus se protentokrát Hádovi zapletl do jeho pravomocí a určil Sýsifovi práci, které nevede k cíli a nikdy nekončí. A po tomto džobu dostal jméno i Sýsifův úděl či Sysifova práce.
To, o čem chci psát se občas výše jmenované práci podobá. Předestřu že doufám, že s ní má společného jen tu nekonečnost, protože o smysluplnosti nelze pochybovat. Jde o BDSM klub, tedy - lépe řečeno - prostory BDSM klubu. Pracovně tomuhle tématu říkám památník pohřbených úchylných snů a když kolem míst, jichž se týká projíždím, nostalgicky vzdychám a ukazuji je vedle sedícím mláďatům s hořkými tóny smutku v hlase. Geneze těchto míst se s (ne)záviděníhodnou pravidelností opakuje.
Začíná to tím, že najdeme místo. Ne, musím napsat Místo, s velkým písmenem na začátku. Místo je ze začátku zanedbané, plné bordelu a povšechně nepoužitelné. Tlupa lidí ho bez nároku na odměnu či profit vypucuje, vybílí, zařídí rozvody, naistaluje hračky a povšechně udělá ze sklepa hernu. Majitelé jsou zpočátku vstřícní a naklonění k tomu, že z oněch nepoužitelných a hluchých prostor budou mít nějaký výnos.
Místo se stane známé a navštěvované. Rozběhne se rutinní provoz, nastaví se rezervační a provozní procesy a úchylové si jej zařadí do svých kalendářů a zabudují do svých plánů. Naučí se využívat toho, co místo poskytuje a obcházet ty nedostatky, které místo má. Natahají tam hromady svých hraček a s každým pobytem místo vylepšují a prohřívají. Zapojených úchylů je čím dál, tím víc a majitelé zjišťují, že by vlastně mohli mít z místa profit sami a výrazně vyšší, než je stávající stav. To zjištění je spíše představou, ale opakuje se naprosto pravidelně.
Ve finální fázi úchylná obec zjišťuje, že za těchto podmínek tedy ne a místo opouští. Majitelé zjišťují, že příliv návštěvníků vyschnul a že očekávané zisky jsou pouhou chimérou a místo buď pustne k výchozímu stavu jako Bílá hora, nebo jsou z něj zoufale vymítány všechny známky toho, k jakým účelům bylo kdysi využíváno jako třeba Stará pošta. Sysifův kámen se opět valí z kopce do údolí a rozhazuje kolem sebe trosky všeho, co po své cestě nahoru minul.
Další kolo kutálení šutru je před spuštěním. Chcete si zkusit, jestli to tentokrát přece jen nevyjde? Já ano.
