Kravaťák si potrpí na lyže a lyžování. Je ale pravdou, že čas a prostor nejsou již dlouho této kravaťákově zálibě nakloněny a konec uplynulého roku nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Své k tomu řekla i normotvorná smršť OICA (a také ACEA, byť ve smyslu přibližně opačném), pročež nebylo kravaťákovi popřáno prožít konec roku v klidu a pohodě. S rozlítaným Silvestrem ale zmatky alespoň na čas pominuly, vášně utichly a kravaťák vyrazil na lyže.
Černé kravaťákovo auto sníh nerado. Kravaťák proto k přepravě do hor - kousek nad to hnízdo úchylů v Podkrkonoší - zvolil manželčino auto zelené, ideální na ježdění po sněhu. Po smutném konstatování, že oteplovačky už opravdu přes mocný teřich nedopne dospěl kravaťák k názoru, že džíny a rolák jsou odění na lyže minimálně stejně vhodné a v rámci stylovosti vyhrabal i své staré pětipřezkové lyžáky Dachstein. Ubezpečiv se telefonátem, že jeho lyže i další výbava jsou ještě stále uloženy u rodičů duši milé úchylky, vyrazil kravaťák na hory.
V dobách, kdy byl kravaťák ještě mladým studentíkem charakterizovalo lyžování zejména stání v nekonečných frontách, dlouhatánské nudle různobarevných lístků a charakteristické cvakání kotev na kozách vleků z Transporty Chrudim. A ano, ještě boule na sjezdovkách, udržovaných jenom větrem, sněžením a frajery, vysekávajími krátké snožmé smyky. Lyžníci oněch dob nosili směs šponovek (ano, oněch šponovek mrkvózního střihu s gumou pod chodidlem), syntetických oteplovaček s nulovým třením o sníh a laclových upnutých kombinéz s kosými pruhy. Lyže v té době už neměly zámečkové hrany, ale hrany lité, na skluznicích převládal kofix, teflonová skluznice byla žhavou a obtížně dostupnou novinkou. Ve vázáních kralovaly rozličné licenční i kradené kopie Markeru, špičky - což kravaťák s odstupem času považuje za pikantní - vyráběla rozličná výrobní družstva invalidů, v patách frčely navlékací dvojpéra Massag, tedy kopie paty Marker, přizpůsobená možnostem socialistické výroby. Sem tam ale už byla k vidění pata našlapovací, nejčastěji od Salomonů či Tyrolie. Jízdné se platilo u pokladen a lístečky si odebíral vlekař. Nic kromě kotvových vleků neexistovalo, ty modernější už měly nylonová lana a gumové kompenzátory trhu.
Kravaťák vypil povinný čaj se sušenými malinami, ochutnal dvanáctera vánočního cukroví, poškrábal pod bradou čtyřbarevnou kočku Micinku a za ušima prastarého černého kocoura Luciáše. Do diáře si poznamenal seznam věcí, které je na baráku a kolem něj potřeba udělat a vylezl na půdu pro své staré Völkle s červenostříbrnou Tyrolií 180. V síni pak, po pohledu do zrcadla vytáhnul z kapsy dvoukorunu a dvěma otáčkami přitáhnul nastavení pat blíže k pětce.
Ve džínách, roláku a na lyžích z pravěku se kravaťák na nasvícené a dohladka vyrolbované sjezdovce, pokryté technickým sněhem vyjímal poněkud nezvykle, zejména v kontrastu s okolní metrosexuální omladinou na carvech či skejtech. Cvakání kotev nahradilo tiché bzučení čtyřsedačky, doprovázené vlezle všudypřítomným rádiem Černá hora, hady lístečků magnetický skipas, ale svištění sněhu pod skluznicí, doprovázené zasykáváním hran na krátkých snožmých smycích zůstalo. Do postele, která byla kdysi prakticky jeho dorazil kravaťák chvíli před půlnocí, příjemně utahaný a s ohromným kafáčem medvědího mlíka, sestávajícího větším dílem z horkého rumu. Nostalgické snění před usnutím zpříjemňovalo kravaťákovi tiché předení ohromné koule černé srsti a svalů v nohách postele.
