vítejte zpět

Ano, jsme stále ti lidé, před kterými vás rodiče varovali. Když MY mluvíme o jiskřičkách v očích, nejsou to jen prázdná slova. ;)

Od redakce

Pokud jste zde poprvé, pak nechť vaše kroky směřují sem: O Elefernu a jeho účelu

Slovo majitelovo: Eleferno je nadšenecký komunitní projekt. Nestojí za ním žádný komerční zájem ani investor, jen desítky let (od roku 1998) existence komunity, které tento web užívá jako zdroj informací, pobavení a čtení na dlouhé chvíle. Chybí vám tu blikající reklama na plíseň nehtů a prodlužování penisu? Nám taky ne. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu  a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Pokud se vám Eleferno líbí a chcete projekt podpořit, nakrmte naše elektronické spolupracovníky a my pošleme dvacet procent z této částky i živým kočkám v útulku ve Vrbičanech . Tlačítko najdete támhle ↙ vlevo dole.
Elebot a Elinka děkují Petrovi, Denisovi a Michaele za příspěvek na eleolej. 

  • Jo, u fóra se vám zobrazuje počet nepřečtených příspěvků. Až tam budete nahlížet, projděte si strukturu a zkuste něco třeba oživit :) Mci 
  • V horním menu přibyla položka Co se poslední dobou čte. Najdete v ní  přehled všech otevřených článků za dnešek, za tento průběžný týden a za posledních 30 dnů. Názvy článků jsou klikatelné a v posledním sloupci vidíte statistiku čtenosti za celou dobu zveřejnění článku. Mci 
  • [#84] Doplnila jsem doprava ten modul posledních komentářů. Zatím to ještě dolaďuju, aby pro sebe nesežral moc místa. Aktuálně je tam pět posledních a citace na 50 znaků.  Lz
  • [#27] Konečně jsem se dostala k tomu označování archivních článků. Superadmini mají tlačítko Označit ve frontendu a / nebo přepínač v backendu. Výsledek pak vypadá tahle. Lz
  • A ještě jednu věc jsem vyhrabala - tohle vás pobaví. Tehdy jsme to dost prožívali :)  https://www.eleferno.cz/index.php/bdsm/komunita/107-z-denniho-tisku Lz
  • [#166] Ticket Elesrazy běží - 80%. To, co zatím vidíte, je ladicí mula, ještě se to bude poměrně dost měnit. Uvítám vaše nápady. Aktuálně funguje napojení na kalendář, countdown, globální dotazník a trochu jsem s micinou doladily textace. Zbývá lepší reportovník a registrační form, ten se ale ustálí až s vyjasněním toho, jak pojednat srazové registrace   Lz Mci

Čtvrtek.
Hochštaplerwagen je přezutý na zimní kola a naložený kilometrem červenobílé pásky, kufry ze skříňky 18 a balíkem červenobílých šipek. Do Krkonoš vyrážím mírně nasluněným dopolednem a sluníčka si po deštěm prochcaném Dolním Sasku velmi užívám. Za kruhovým objezdem na křížení silnice 14 s místní 295 na obchvatu Vrchlabí namotávám první pruhovaný orientační bod, na střechu hochstaplerwagenu přicvakávám CB magnetku a zapínám si rádio na jedenadvacátám kanálu. Je čistý. U pumpy se stavím na gulášovku a pokračuju dál na Strážné. Výhled ze serpentin je čím dál, tím úžasnější a tak se zastávky, určené k namotání směrovek a nalepení šipek prodlužují o tahání dalekohledu a nadšené vytí. Nahoře na hřebenech už to nemůžu vydržet a volám své na zem spadlé hvězdě, abych se o dojmy podělil. K obzoru se jeden za druhým táhne sedm horizontů, ten poslední až někde u Rané a Milešovky se už rozmazává domodra. Upírám si ruce s dalekohledem o střechu auta a okamžitě mám mokré rukávy bundokošile. V zastíněných místech leží zbytky včerejšího sněhu a silnice má v místy lesknoucí se hladkou glazuru. Fotím poslední rozcestník tak, aby byl vidět i bíle zářící sníh a nedá mi to, abych obrázek nerozeslal přehršli účastníků akce, tolik veřejností očekávané.

 

Pátek.
V práci mne to nebaví natolik, že po ranní poradě nechávám své top sekretářce info o tom, že jedu s úchyly na hory. Doma házím do kufru pár triček, košili a náhradní džíny pro případ hranici hygienična přesahujících znečištění, knížku pro případy nejhorší a s nevyčištěnými pohorami na nohách se vydávám do hor s tím, že ještě vylepším značení. Nijak mne nepřekvapuje, když mne kousek za Strážným dohání červená mazda s na zem spadlou a řádně na dění natěšenou hvězdou, Dittrichem a Obludou. Nahoru jedeme v závěsu, mazdě je vedro a hochstaplerwagen v mokrém řidším vzduchu nasraně štěká zbytky v Polsku natankovaného benzínu. Výhled je horší, než ve čtvrtek, pohled do kraje zatahuje jemné kouřmo a Vrchlabí dole v ďolíku lze spíš tušit, než vidět. Na hotelu jsme první, zavodňujeme organismus, od krásné slečny na baru se pokouším vyzískat normální kafe, leč i "velký" hrnek je pouze standardní velikosti. Poté, co se seznamujeme s ubytovacím plánem si stanovujeme první motivační cíl pro nadcházející akci. Cíl je vskutku veliký - já se chystám přechrápat Rhodaxe, Zu pak převřískat Gatta Neru. Rozcvičku na to si - s ohledem na pokročilý čas - odpouštíme, je třeba protáhnout svaly procházkou a pak sjet dolů do Vrchlabí a naložit Protozoida. Hochstaplerwagen si při startování stěžuje na chladící kapalinu a vyčítavě šilhá hladovým okem. Dolů jedeme podél Malého Labe a samozřejmě v zápalu výkladu a vyprávění vzpomínek z dob, kdy jsem dělal průvodce Krnapem zapomínám zajet k pumpě. Míjíme LKVR, mazlík je zatažený v hangáru a čas neumožnuje zastávku, dávám tedy alespoň k lepšímu historii o párečku milenců, jimž jsem svého času nízkým průletem z katastroficky nedostačující výšky způsobil neplánované naštěkání do boudy a ukazuju kopec, kde se předmětný akt odehrál. Místo milenců se na něm pase nádherný jelen se stádečkem. Už s Lacem si na hotelu dáváme gáblík, chvíli plkáme s úchyly a pak - už bez Laca - zalézáme do postele. Soukromá vsuvka - od neděle si kladu otázku, proč jsme, proboha, tahali sebou na hory ty tři kufry hraček a těch šedesát úchylů. K dění by opravdu stačila ta postel. Proto taky tento útvar není až zase tak zcela reportáž. Ta by se dala omezit na pouhou jedinou větu, či spíše výraz - řada žrádlem prokládaných orgasmů.

Ještě pátek.
Žízeň. Jdeme mezi úchyly do haly, která už se poměrně slušně zaplnila. V koutě se kolem Mimózy a Darka poměrně rychle vytváří plk/sací centrum, ve kterém to jiskří špílci. Kolem najíždějí další úchylové. V postupně se přiospávající náladě sledujeme, jak se ti nejnadrženější z nich dressují - mnohé kreace budí upřímný obdiv. Únava se ujímá vlády ještě před půlnocí, mizíme na pokoj a ještě před usnutím trénujeme na motivační cíl. Daří se.

Sobota.
Ranní vřelá sprcha způsobuje problémy s dohledáním péra. Husí kůži rozháním ručníkem a vystrkuju čumák z okna. Relativně jasno, velmi frišno, naproti na Žalém se páří z lesů a cancoury mlhy lezou i v údolí podél Labe. Vylézající slunce barví do zlatočervena Pláń i v oparu schovaný masiv Kotle a Zlatého návrší. Schronisko na Sněžných jamách chvílemi mizí v nízkých, rychle běžících altokumulech. Na snídani jsme první, zato se nám dostává nabídky míchaných vajec jen tak z ruky na pánev. Doplňujeme cholesterol, tuky, cukry a následně i bílkoviny, vlákninu a miliardy přátelských baktérií z velmi slušného jogurtu. Po snídani vyrážíme do vrchlabí dát nažrat autíčkovi, já s narvaným teřichem, úchylečka s decentně naplněným bříškem. Z nákupního výjezdu se nakonec vyvrbil výlet po okolí, na hotel se vracíme už ve chvíli, kdy akční core již stihlo postavit překážkovou dráhu. Plkáme venku, zaháníme tradiční kolorit tvořící turisty a po veleopulentním obědě zalézáme zpátky do postele na krátkého šlofíka.  Po něm - již venku - realizujeme spíše srandovní parodii na parkur a využíváme zbytky sluníčka. Závod byl spíš zábavný, nežli monumentální tak, jako onen loňský a popravdě řečeno, umím i lepší show. S ochlazením zalézáme do hrací místnosti, kde nadšeně řádí Leon. Jeho vázání Rael, Limonády a po ní i neméně krásné ohebné úchylečky, jejíž nick mi unikl nemají chybu. Obdiv přítomných vyvolalo i Tymurovo sólo na bicí, předvedené za pomoci bambusových tyčí různých kalibrů. Kolem exhibují v úchvatných kreacích latexisté, zejména skupina kolem upířího děvčátka, Panenky a Hexe vypadá luxusně. Ještě ukazuji Maje možnosti violet wandu, začíná se ale projevovat jakýsi předchřipkový stav způsobující, že po večeři se namísto akčna a vůbec dění vracíme zpátky do postele. Do spánku slyším vřískání Gatta Nery.

Neděle.
Kdosi z úchylů naplánoval snídani na devátou, takže hladové davy, dožadující se v osm snídaně personál hotelu poněkud zaskočily. Snídaně je ovšem neméně opulentní, než všechna ostatní jídla, takže do postele vyrážíme s pěkně zakulacenými teříšky a pouštíme se do převřískávání Nery. Zdá se, že se daří, když konečně vylézáme na oběd, je Zuzana cílem závistivých, případně zasněných pohledů okolního úchylstva. Kalorie doplňujeme vynikající polévkou a mizíme do herny, pozorovat úchylnou televizi, v níž tentokrát hrají Mimóza a Leon. Jaksi přirozenou cestou se ale za chvíli ocitáme na druhé straně obrazovky. V okolních prostorách se fotí, focení sem tam plynule přechází do akčna, část úchylů balí. Balím taky, potřebuju se dospat a vyležet chřipku, takže platím a někdy kolem třetí odpoledne už referuju kocourům, kde jsem byl a co jsem viděl.

Resumé?
Jo, tahle akce se hodně povedla. Nebyla natolik monumentální, jako její loňská předchůdkyně, atmosféra byla spíš rodinná. Oproti loňsku byl menší i podíl nově příchozích, většinu účastníků spojovaly aktuální, minulé či alternativní vztahy a svazky. Důsledkem tak bylo vytvoření několika kondenzačních jader variabilního formátu, v nichž probíhala většina dění. Dalším rozdílem proti minulému stavu byla i menší proorganizovanost dění a z toho vyplývající určitá nejistota některých k anarchii netíhnoucích účastníků ohledně dění. V hodnocení ovšem převažují pozitiva - pohodové ubytování, příjemný personál, výborné, syté a bohaté jídlo, příjemná atmosféra, s výjimkou jediného absence konfliktů. Je velká škoda, že hotel přechází na jaře do režimu rekonstrukce a po ní bude zřejmě mimo finanční možnosti velké části úchylstva. Pro další ročník tak je prioritním cílem nalezení funkčně i provozně podobného ekvivalentu.