vítejte zpět
Ano, jsme stále ti lidé, před kterými vás rodiče varovali. Když MY mluvíme o jiskřičkách v očích, nejsou to jen prázdná slova. ;)
Pracující lid Eleferna v nedílném spojení s jeho technickou inteligencí a elektrodami ozbrojenými složkami se sešel k přátelské výměně zkušeností a seznámení s Novou Generací. Setkání proběhlo v konstruktivní atmosféře. Ojedinělé kritické připomínky se týkaly zejména výrobního provedení USS Enterprise.
Tak ten dlouho očekávaný a se značným předstihem avizovaný elektrosraz (NG) proběhl a v Tormově mysli ještě porůznu dohořívají poházené jiskřičky všech odstínů oranžové. Rychločtenáři mohou skončit zde :)
Jako místo k uspořádání jsme zvolili osvědčený Ateliér, již proto, že horní hrací patro poskytuje pro zamýšlené a plánované aktivity dostatek prostoru a inventáře v kombinaci s poměrně dostupným a akceptovatelným soukromím. Z celého patra jsme, pravda, využili jenom gotiku, étéčko s novým budičem zůstalo nakonec v kliniku samo, samotinko, bez ohledu na skvěle nasměrované sálové pracovní osvětlení a kabelový management. Zde se ukázal první nedomyšlený aspekt srazu, indukovaný a poháněný štěněcím nadšením realizační skupiny - přivezeme všechno. Ne, ÚPLNĚ VŠECHNO. Nemáte někdo ještě nějakou zajímavou věc? Tak tuhle chybu příště neuděláme a srazy budeme dedikovat více tematicky. Ono toho nakonec bylo šest kufrů, narvaných do kufru dynamicky modrého károše (DMK) a přepravka věcí, které se jinam nevešly. Včetně cívky oranžového kabelu, kterou jsem po zkušenostech s testováním projektu Vlhkoměr raději přibalil a nakonec se opravdu hodila. Kromě étéčka jsme dovezli i Savce s kufrem přísavek, moderní violet wand s jiskřivkami, osvědčený Konrádův přístroj elektrický, něco menších TENSů a potřebný spotřební (a spotřebovaný) materiál.
Termín elefernium budeme používat a vy zatím můžete odhadovat, co vše zahrnuje.
Sraz dopadl v podstatě komorně, takže k nějakým tlačenicím v gotice nedocházelo. Vedle nově příchozích k mé obří radosti dorazili Fro s neobyčejně sympatickým přítelem Michalem, rodina Elektrovodných, rodina středně velkých sov, pravda, bez onoho typického táhlého a strašidelného „húúú-hu-hu-húúú“, které známe z filmových nocí a které je oproti všeobecnému hrůzyplnému kontextu pouhým samcovým namlouvacím voláním a svoji noru v serverovně opustil ve prospěch srazu i Sleep. Menší stádečko natěšených očí (horních i spodních) pak dovedla Ňufina a mezi nově příchozí skvěle zapadl i nově příchozí doktor Fery. Lizzino, duplicitu neopravovat!
Akční dění si pro sebe uchvátil Savec, který - přes drobnou indispozici v oblasti redučního ventilu - dokázal zábavnou formou obsloužit všechny zájemce obého genderu. Pravda, opět se předvedl kazišuk v podobě oněch primárních oranžových savic, dodaných spolu s přístrojem. Ty savky prostě berou falešný vzduch a aby v tom chudák Savec nebyl úplně sám, vezmu kousek viny na sebe. Ta vina spočívá v tom, že jsem ve spěchu nepřibalil ani glycerín, ani žádný jeho funkční ekvivalent pro zlepšení kontaktu přísavky s okolní tkání. Kromě zhoršení vakua v recipientech jsme tak zažili i situaci, kdy jedna z účastnic prožila napínavé chvilky s obavou, že bude muset domů odejít s přísavkou na jinak skvěle vacuformovaném poštěváčku. A ano, Savce dneska vezmu na stůl a podívám se, co by se s tím redukčákem dalo udělat. Ty oranžové savky bych nejradši poslal dál, ale když ony tak krásně oranžově svítí...
A krásně oranžově svítily i jiskřivky k PEP 12, byť lžičku se nastartovat nepodařilo a možná již skončila svou pozemskou pouť za duhovým, harmonicky zpívajícím obloukem, kam odcházejí všechny dobré a hravé jiskřivky. V souvislosti s tím vyvstal redakční úkol poohlédnout se po osudu Grimmovy skupiny Mám ho větší, věnované - poněkud nečekaně - velikostem zátavů jiskřivek.
No, zablbli jsme si parádně a stejně parádně jsme i pokecali, vzpomněli starých časů, pochválili si navzájem tvar a lesk šupin i okrasných tukových prstenců, tiše užasli nad tím, jak skvělé, krásné a hravé jsou stále představitelky elefernia (nejen NG) a někdy kolem půl desáté mi kluci pomohli odlifrovat ty kufry a přepravku zpět do kufru DMK.
A ten šev, indukovaný přesunem části zúčastněných na předem naplánovaný munch k Maxovi do Tartaru, ten příště taky ošetříme.
Další z původních reportáží z historie napsaných pro BDSM.cz (zveřejněno 7.května 2004)
Kdyby má paměťová jednotka nevolala usilovně po apgrejdu, považoval bych se za pamětníka. Takhle si vzpomínám jenom na to, že historicky první setkání s Riderem jsem absolvoval v pražském klubu Botanica, kamo sezval každého, kdo v té době na netu tvořil něco, co zavánělo sadomasochismem v jakékoliv podobě, a s empatií a sociální vstřícností jemu vlastní přítomným sdělil, že nikdo z nich to pořádně neumí a odteďka to bude dělat on.
V průběhu následujících pěti let dokázal on a jeho projekt ledacos:
několikrát se pěkně vybarvit při změnách image, stát se nejnavštěvovanějším českým a jedním z nejnavštěvovanějších světových eroticky orientovaných obrázkových webů a při té příležitosti přetížit kapacitu providerovy linky, která věru nebyla malá, kompletně zrušit galerie a přesto nezaniknout, polaškovat s e-shopem a především - přežít pět let s funkčním projektem a pravidelně aktualizovanými stránkami.
Jaksi vedle toho stihl Rider stát se za tu dobu osobou "prostorově výraznější a sociálně složitější" než většina české populace, čímsi údajně významným v programování, hercem několika nezapomenutelných rolí a oficiálně veřejnoprávní televizí vyhlášeným úchylem. Abych nezapomněl, přestože nechci být ani osobní, ani patetický - také mým přítelem, s nímž sice ne vždy souhlasím, ale stále a velmi si ho vážím.
Oslavu úspěšně dovršené pětiletky pojal ve stejném stylu jako cokoliv jiného, s důsledným nerespektováním cizích zkušeností a "dobře míněných" rad a připomínek. Vyplatilo se to: na seznamu přihlášených se tentokrát objevila jména (resp. nicky), které v naprosté většině neznám. Obec čtenářů víceméně seriózního periodika o BDSM je zjevně širší než obec "těch, kteří spolu mluvíme" v diskusních auditoriích a scházíváme se na již obligátních srazech.
Kdyžtě jsem se tedy konečně prokousal úvodem, plácáním po ramenou a ostouzením Ridera, vracím se k tomu, o čem jsem chtěl psát původně, totiž k mým subjektivním dojmům z průběhu narozeninové sešlosti:
Úvodní řeč a vystoupení cizokrajných hostů jsem prošvihl, zaměstnán děním u vstupu a flirtováním s Aničkou, půvabnou a milou dívkou ve věku mé dcery.
Nenufer: Další ze série historických článků z archivů BDSM.cz původně vydaný 15.6.2000.
Dlouho slibovaná a očekávaná reportáž z večírku klubu Aradia.
Rider na mě naložil těžké břímě v podobě povinnosti okomentovat nedávný večírek v Hoštce. S rychlým přístupem sobě vlastním (večírek se konal 26.5) jsem se ujala úkolu.
Mysh: Na www.mageo.cz jsem objevila Desperův dlouhatánský příspěvek, ve kterém komentuje události na party v Argentě. Řekla jsem si, že by bylo škoda nechat reportáž pouze pro návštěvníky Magea, a tak ji máte i tady, na BDSM.CZ.
Nenufer: Myslím, že by byla škoda nechat toto zapomenuto v hlubinách archivů :-)
Sraz byl dost dobrý, ale musím říct, že vystoupení Lady Aradie mne krutě zklamalo. Pokud je někdo profesionál jako ona, tak nemůže nelaickému publiku předvést něco tak amatérského, jako předvedla. Jako by zapomněla, kde je divák, jako by zapomněla, že to dělá pro diváka. Jako by si to nemohla nacvičit s tou svou komtesou dopředu. Vypadala, že neví, co s tou subkou mají dělat, všechno to bylo laxní, unylé, rány důtkami ušly, ale ty prutem byly bez efektu, subka se celou dobu tvářila, že tam není, vůbec jí nedošlo, že by měla jít na efekt a trochu sténat, vzdychat a svíjet se, dominy se viditelně domlouvaly, co budou dělat a pro mne to bylo jedno velké zklamání. Bez náboje, bez nápadu.
Mise, která se zpočátku jevila jako avanturistická a prakticky nesplnitelná došla svého závěru. Dobrá, pro hnidopichy dodám, že dílčího závěru, neb zcela vše ještě hotové není a práce je tam ještě jako na kostele, ale přesto - máme klub.V místech, kde v prosinci byla patnáct metrů vysoká katedrála s pozůstatky tří megawattových teplárenských kotlů je již klub, který se dá - s jistou dávkou nadsázky a s korekcí na menší české poměry - považovat za mladšího bratříčka Peterova San Francisco Armory. Necelé tři měsíce opravdu tvrdé dřiny vrátily do hry to nejefektivnější a nejužitečnější, co až dosud bylo českou úchylnou scénou vytvořeno - Ateliér. Vlastně Nový Ateliér.
„Jsem napojena ke zdroji, který mě řídí… zdroj určuje vznik, kvalitu a průběh pohybů mých paží. Ty žijí samy o sobě - neovládám je vlastní vůlí. Jsem schopna vlastního přemístění v prostoru, ale zároveň se stávám i loutkou, pro kterou přístroj představuje místo vzniku pohybového impulzu a zároven určuje jeho hranici. Jsem otrokem zdroje…cítím se být / jsem lidským experimentem…”
Elektroúchylové jsou obecně divná a líná cháska. Z jedné strany se - při správném vedení a zamotivování - můžou přetrhnout a ujiskřit, ze strany druhé nehnou prstem a radši budou půl roku vymýšlet mašinky, pojmenované nějak jako Línej Domča a vybavené silikonovým umělcem, než aby ty svoje subiny ošukali sami pérem, nedej bože vlastním. Je ale fakt, že se rádi slezou a mezi opulentním žrádlem, povídáním o práci a kočkách a taky olizováním se navzájem si rádi poslechnou, co je nového a když na to přijde, pustí se do jiskření přímo na stolech mezi zbytky té opulentní žranice.
Elektrosrazy mají na české scéně už hezkých pár (desítek) let tradice a minulý pátek se nám v Ateliéru podařilo spáchat další. Po dlouhé době i s mou účastí, neb penězodárcovy neméně úchylné aktivity mi v tom poslední rok a kus nemálo bránily. Sraz byl poněkud atypický, protože následoval hned další týden po zasvěcování nového masa pod kódovým označením Zajíc párty, v jehož rámci se povedlo natěšit nějaká ta nová těla (a duše taky, samozřejmě, aby měli krasoduši pokoj) a o zajímavý přísun těly obalených duší se postaral i nový projekt bdsmlife.cz. Do toho se ozvalo i nemálo starých, časem ošlehaných a wandy ojiskřených mazáků z dob úchylného pravěku, Klubu elektroúchylných párů a Staré pošty, takže výsledný mix přítomných dal velmi příjemnou směsici zkušených, otrlých, zvídavých, natěšených a vyplašených. Ti všichni v rámci osvědčivší se ateliérové praxe nafasovali spolu s konzumačkou dva páry samolepících jednorázovek s pigtailem, nějaký spotřebák jsem poskytnul z eleferních zdrojů a akce s velmi neurčitě definovaným programem mohla vypuknout.
Vážení přátelé, v pátek 18. května proběhne v klubu Ateliér malý akční elektrosraz pro starou gardu a její příznivce. Krom běžných hraček bude (díky Tomově laskavosti a ochotě) prezentována i multifunkční uspokojovací jednotka, důstojný nástupce projektu Rejnok. S ohledem na charakter akce, vymykající se bežnému klubovému programu je nutná vaše registrace zde na FB, případně zpráva Nenufer či mně. Je to nutné kvůli naplánování množství jídla na raut, který tentokrát nahradí běžnou teplou klubovou kuchyni.Stránky události se na FB nachází zde.
V pátek 18. listopadu měl být ve smíchovském Ateliéru další z pravidelných fetish srazů, ale pro malou účast byl nakonec necelých 14 dní před termínem zrušen a obratem se našel náhradní program: Workshop na téma jehly, krev a skalpely. A stálo to za to.
Nebo taky Open Air Ateliér, ročník (v tomto organizačním rámci) druhý. Místo, kde úspěšně proběhnul první ročník (a též předchozí běhy v režii Sluneční Tvrze) je v rekonstrukci - nikoli v důsledku úchylných hrátek - a podnikatelský záměr majitelů je s dalším využitím hotelu pro nekonvenční sexuální aktivity nepříliš kompatibilní. Letos proto bylo zvoleno místo na opačném konci republiky, v jednom z gabretských vojenských újezdů, vzdušnou čarou jen pár kilometrů od západní hranice míru a socialismu. Místo bylo zvoleno úžasné, v optimální míře pokrývající celé rozáhlé spektrum potřeb úcylných i vanilkových. Ono místo nabízí zajímavé spektrum ubytovacích služeb, takže na své si přišli jak milovníci skupinových až masových aktivit, tak i příznivci vřískání v soukromí.
V sobotu 28.5. se v Ateliéru pořádal Elektroworkshop, který měl na programu jednak teorii a jednak možnost vyzkoušení teoretických poznatků v praxi.
