Agregátory
E-hentai (a nejen ty) (otevře se v nové kartě)
Obří agregátor obrázků s poměrně kryptickým ovládám a obdivuhodnými výsledky. Nevyhledává jen hentai či manga, ale i western style :)
e-hentai.org
Nahlásit nefunkční odkazReportáže
Dne osmnáctého ledna léta páně dvou tisícího osmého se od šesté hodiny večerní konal sraz části administračního teamu Eleferna.
I když je Raftíček zakomplexovaný, debilní, egoistický úchyl, povedlo se mu najít si nějaké přátele. Tito přátelé se dají rozdělit do dvou (tří) skupin: úchylové, neúchylové a ti co jsou úchylové, ale nepřiznají to. A tak se stalo, že měl Raftíček náročný konec jednoho týdne. Nejdříve oslava narozenin jedné vanilečky pravidelně si čtoucí Eleferno.
Byla jedna koťata. Narodila se různým maminkám v různých místech země a dlouho se mezi sebou neznala. Jedno to kotě bylo spíš do tmava, a jak už to v pohádkách o koťatech bývá, bylo krásné, ale úchylné a jak už bylo světem protřelé a světem omlácené, bylo skrz naskrz cynické a s nemravnými choutkami. To druhé kotě bylo spíš do plava a jak už to v pohádkách o koťatech bývá, bylo krásné a nevinné, nezkažené a sladce naivní, s velikýma očima, udiveně koukajícíma na okolní svět ze závoje plavé srsti, padající mu občas přes ty oči. No, a to to úchylné kotě jednou dospělo k názoru, že to nevinné kotě zatáhne nějam do pelechu a tam ho zprzní. To bylo tak.
Osobně považuji za ostudu vlastní i celého eleferního týmu, že osobu českého Gorda, ted LaryTV představujeme elektroúchylné obci s notným zpožděním. text, který leží - vykreslován na displeji - před vámi je nástřelem pro připravovanou reportáž z dílny mistrovské, toto je, řekněmě, reportáž o cestě na Tvrz a zase zpátky.
Aneb text, spáchaný pro potěchu osob zúčastněných, neb jen málokomuž jinému uvěřiti zachce se dějům zde popisovaným, kroucení hlavy nechápavé vyvolávajícím.
Vězňům v Alcatrazu není co závidět. Zcela jistě trpí nedostatkem prostoru, a to jak osobního, tak veřejného, nedostatkem kyslíku, světla, soukromí, jídla, pití ... Strádají sadistickým zacházením dozorců, kteří je zcela jistě bijí, deprivují nedostatkem spánku a kafe a pouštějí do nich elektrický proud. No, a pak máme skupinu lidí, kteří si takového zacházení zcela nepokrytě užívají.
S dotazem z titulku a požadavkem upřesnění toho, cože jsme to vlastně na posledním Podrazu prováděli se již obrátilo mnoho známých i neznámých úchylů. Mnohé navíc zaujal plakát, slibující zpevnění a omlazení dekoltu a inzerát stejného znění, který byl ku shlédnutí v Chicago Times. Tento text si tedy klade za cíl věc ozřejmit.
Netradiční scénář realizovaný dle tradičního scénáře.
aneb kterak sobě ouchylové spoustu zábavy přičinili
Do Ruska jezdívám víceméně pravidelně koncem prázdnin, můj penězodárce to bere jako jistou součást nepeněžního plnění a já spojuji služební cestu s návštěvou osob a míst, duši blízkých. S ohledem na změněnou situaci na trhu komodit, ve kterých funguji v tomto roce nedošlo na Ukrajinu ani Bělorusko, takže na řadu přišla možnost navštívit pobaltské země a díky vcelku liberálnímu vízovému režimu přibrat na cestu i Lenku. Pozvání pro ni velice ochotně vyřídil Šura a já si pro jistotu též zorganizoval i turistické vízum. Celé akci předcházela dlouhá a komplikovaná jednání via mail, neboť v cílových lokacích se našlo mnoho ůchylů, kteří nás chtěli konečně poznat osobně a mnoho přátel jsem chtěl vidět osobně po roce zase já. Skloubit tento itinerář s požadavky penězodárce nebylo zcela triviální, leč kompromisní výsledek se podařilo sestavit tak, že vcelku vyhovoval představám všech zainteresovaných. Ve čtvrtek jsme s Lenkou naložili do auta vše potřebné, včetně několika velmi nekonvenčních dárků a předmětů, pátek jsem prospal a navečer jsme vyrazili směr Polsko. Vedra polevila, ještě před cestou trochu sprchlo a až do setmění se po obloze honila bouřková mračna na podzimním indigovém modru. Je dobře, že Poláci své silnice opravují takto intenzivně, nemuseli by ale takto činit bezprostředně před tím, než se po nich chystáme jet. Rozestavěná dálnice do Wroclawi sežrala z itineráře hodinu a kličkování po neznačených okreskách ve směru na Lodž další. Waršava proběhla kupodivu klidně a bez kufrování, zato úsek z Warszavy do Suwaliek stál opravdu za to. Vinou itineráře jsme pohrdli vcelku luxusní cestou přes Bialystock a zvolili eudelským paktem dotovanou cestu přímo. Vypadá to, že eudelské groše došly dřív, než bylo možno zahájit opravu vybagrované staré silnice, takže nějakých sto kilometrů jsem strávili střídavým popojížděním po navážce, zbrázděné výtluky, erozními rýhami a loužemi o rozměrech menšího autobusu, na jejichž dně se mohlo skrývat cokoliv, od plesiosaura přes utopený maluch až po banální prkno s hřebíky ... Do toho se bohatýrsky rozpršelo a ke konci kalvárie se již stačilo i rozednít. Lenka dřímala a já si blahořečil, že jsem vyhodil staré lišty stěračů. Dotankovali jsme v Suwalkách a jistým napětím očekávali litevskou hranici
Motto: Kdy se natěšená subinka vrací zklamaná do hloubi duše ? Když jde na rande s Milkovem a vypnou proud.
Ono to koneckonců do Brna není tak daleko - tak reagovalo spřízněné spoluúchylstvo na nápad vyrazit na Wacův sraz do štaflu. Mailem avizovaný sraz počal nabývati konkrétních obrysů a rašit podrobnosti již v Podrazu, kam Waco s prozíravostí sobě vlastní dovezl notebook a fotografie prostor. V eleferním koutě pak nad shlédnutým vypukla čilá diskuse, kterak zmíněné prostory co nejracionálněji využít. Sraz byl zařazen do seznamu naplánovaných akcí a po nahlédnutí do informační podpory ve Wacově doupěti se zrodila myšlenka pojednati jeho návštěvu ve velkém duchu. Tomu nakonec zabránily objektivní důvody, nicméně chuť užít si akce, ze které se nemusí jezdit domů zůstala.
Z jiných objektivních důvodů jsme nevyjeli OPRAVDU úchylným autem, ale pouze TAK TROCHU úchylným autem. Tak trochu úchylný vůz budil jistou pozornost u čerpacích stanic, u kterých zastavoval při snaze pořídit desetidenní dálniční nálepku, budil jistou pozornost u Devíti křížů (kde mimochodem velmi poklesla úroveň kuchyně) a budil jistou pozornost v okolí Brna v místech, kterými jsme projížděli potřetí ve snaze najít onu správnou odbočku. Pomohla mobilní síť, Waco slovem a Aldy skutkem, takže poslední fragment cesty jsme absolvovali za vodicím vozem, pravda, bez svítícího nápisu Follow me. Tak trochu úchylný vůz jsme umístili na parkoviště, hračky natahali na pokoj a jali se nasávat atmosféru.
Číst dál: Marný pokus o reportáž z admin srazu