Kdysi to býval veliký a do detailu promyšlený areál sociálních ústavů hlavního města Prahy. Měl dvacet moderních pavilónů a spoustu k nim přilehlých provozních a hospodářských budov, moderné - vlastně ve své době nejmodernější - nemocnici, zotavovnu a ozdravovnu. V areálu fungovala vlastní ohromná pekárna, prádelna, zahradnictví, ale i rozhlasové studio a mnoho dalších provozů. Mezi pavilóny a po chodbách budov jezdily nehlučné Křižíkovy elektrovozíky. Na areál se jezdily dívat a inspirovat zahraniční delegace. Masarykovy domovy sloužily pro pro dva tisíce klientů z řad sociálně slabých, přestárlých, nevyléčitelně nemocných dětí a nad rámec toho i pro několik stovek slabých a ohrožených dětí ze středočeského kraje. Areál disponoval více, než třemi tisíci šesty sty lůžky, která tehdejší personál zvládal obsluhovat s přehledem.
V dobách ne tak už dávno minulých jsem ten areál - nyní již nesoucí jméno profesora Thomayera - začal pozvávat sám poté, co sem Renča nastoupila na umístěnku. K postupnému otestování funkcí, k nimž nebyl areál rozhodně primárně zřizován došlo a docházelo leckde, od konvenčního využívání lehátka v pohotovostním pokoji přes rozličné znásilňování křesel pro ambulantní i operativní gynekologii až po opravdovou exotiku v trojici spodních podzemních pater, skrývajících dodneška poměrně hodně neobvyklé a velmi specializované pracoviště se sedmi desítkami lůžek, železobetonovým stropem, vlastním záskokovým agregátem a dokonce i se samostatným zdrojem pitné vody z hlubokého artézského vrtu. Místo elektromobilů inženýra Křižíka vzde v té době jezdily multikáry a dvanáctsettrojky v rozličných provedeních, od bílých (tedy spíš béžových) přes žluté po černé. V jedné z černých málem došlo i k neplánovanému početí poté, co se její řidič neplánovaně vrátil se svačinky v kantýně pro zapomenutý šňuptychl.
Návštěvu své polámané na zem (dvakrát) spadlé hvězdy jsem se rozhodl spojit s ověřením toho, co je nového. Čas sice neposkytoval tolik prostoru, kolik bych si býval přál, takže jsem jenom na krk pověsil nic neříkající, ale důležitě vypadající visačku s dvěma červenými pruhy a kromě pavilónu U, s nímž mne pojí příjemné vzpomínky jsem prolezl i komplex G3. Neříkám, že v osmdesátých letech Thomayerka působila nějak udržovaně či hypermoderně, nicméně zoufalý stav areálu mne poněkud vyhodil z konceptu. Fasády ještě víc oprýskaly, mnohé z pojízdných křesel či pacientských vozíků slouží do dneška z padesátých let, přivolávací systém i inventář pokojů jakbysmet. Zmizel jen rozhlas po drátě... Nakouknul jsem i do předsálí S2 a v tichém údivu jsem zjistil, že sterilní zóna stále zůstala ve vyblité barvě slonové kosti. Do auta jsem se vrátil pro kytku mírně konsternován.
Nemohu se zbavit dojmu, že půjde-li to takhle dál, budeme levné rozvojové plochy pro rozšiřování Ateliéru hledat v Krči.
