vítejte zpět

Ano, jsme stále ti lidé, před kterými vás rodiče varovali. Když MY mluvíme o jiskřičkách v očích, nejsou to jen prázdná slova. ;)

Od redakce

Pokud jste zde poprvé, pak nechť vaše kroky směřují sem: O Elefernu a jeho účelu

Slovo majitelovo: Eleferno je nadšenecký komunitní projekt. Nestojí za ním žádný komerční zájem ani investor, jen desítky let (od roku 1998) existence komunity, které tento web užívá jako zdroj informací, pobavení a čtení na dlouhé chvíle. Chybí vám tu blikající reklama na plíseň nehtů a prodlužování penisu? Nám taky ne. Z pohledu financí táhneme projekt s Nenu  a Sleepem z vlastních peněz a ano, děláme to rádi. Pokud se vám Eleferno líbí a chcete projekt podpořit, nakrmte naše elektronické spolupracovníky a my pošleme dvacet procent z této částky i živým kočkám v útulku ve Vrbičanech . Tlačítko najdete támhle ↙ vlevo dole.
Elebot a Elinka děkují Petrovi, Denisovi a Michaele za příspěvek na eleolej. 

  • Jo, u fóra se vám zobrazuje počet nepřečtených příspěvků. Až tam budete nahlížet, projděte si strukturu a zkuste něco třeba oživit :) Mci 
  • V horním menu přibyla položka Co se poslední dobou čte. Najdete v ní  přehled všech otevřených článků za dnešek, za tento průběžný týden a za posledních 30 dnů. Názvy článků jsou klikatelné a v posledním sloupci vidíte statistiku čtenosti za celou dobu zveřejnění článku. Mci 
  • [#84] Doplnila jsem doprava ten modul posledních komentářů. Zatím to ještě dolaďuju, aby pro sebe nesežral moc místa. Aktuálně je tam pět posledních a citace na 50 znaků.  Lz
  • [#27] Konečně jsem se dostala k tomu označování archivních článků. Superadmini mají tlačítko Označit ve frontendu a / nebo přepínač v backendu. Výsledek pak vypadá tahle. Lz
  • A ještě jednu věc jsem vyhrabala - tohle vás pobaví. Tehdy jsme to dost prožívali :)  https://www.eleferno.cz/index.php/bdsm/komunita/107-z-denniho-tisku Lz
  • [#166] Ticket Elesrazy běží - 80%. To, co zatím vidíte, je ladicí mula, ještě se to bude poměrně dost měnit. Uvítám vaše nápady. Aktuálně funguje napojení na kalendář, countdown, globální dotazník a trochu jsem s micinou doladily textace. Zbývá lepší reportovník a registrační form, ten se ale ustálí až s vyjasněním toho, jak pojednat srazové registrace   Lz Mci

Kdysi to býval veliký a do detailu promyšlený areál sociálních ústavů hlavního města Prahy. Měl dvacet moderních pavilónů a spoustu k nim přilehlých provozních a hospodářských budov, moderné - vlastně ve své době nejmodernější - nemocnici, zotavovnu a ozdravovnu. V areálu fungovala vlastní ohromná pekárna, prádelna, zahradnictví, ale i rozhlasové studio a mnoho dalších provozů. Mezi pavilóny a po chodbách budov jezdily nehlučné Křižíkovy elektrovozíky. Na areál se jezdily dívat a inspirovat zahraniční delegace. Masarykovy domovy sloužily pro pro dva tisíce klientů z řad sociálně slabých, přestárlých, nevyléčitelně nemocných dětí a nad rámec toho i pro několik stovek slabých a ohrožených dětí ze středočeského kraje. Areál disponoval více, než třemi tisíci šesty sty lůžky, která tehdejší personál zvládal obsluhovat s přehledem.
 

V dobách ne tak už dávno minulých jsem ten areál - nyní již nesoucí jméno profesora Thomayera - začal pozvávat sám poté, co sem Renča nastoupila na umístěnku. K postupnému otestování funkcí, k nimž nebyl areál rozhodně primárně zřizován došlo a docházelo leckde, od konvenčního využívání lehátka v pohotovostním pokoji přes rozličné znásilňování křesel pro ambulantní i operativní gynekologii až po opravdovou exotiku v trojici spodních podzemních pater, skrývajících dodneška poměrně hodně neobvyklé a velmi specializované pracoviště se sedmi desítkami lůžek, železobetonovým stropem, vlastním záskokovým agregátem a dokonce i se samostatným zdrojem pitné vody z hlubokého artézského vrtu. Místo elektromobilů inženýra Křižíka vzde v té době jezdily multikáry a dvanáctsettrojky v rozličných provedeních, od bílých (tedy spíš béžových) přes žluté po černé. V jedné z černých málem došlo i k neplánovanému početí poté, co se její řidič neplánovaně vrátil se svačinky v kantýně pro zapomenutý šňuptychl.

Návštěvu své polámané na zem (dvakrát) spadlé hvězdy jsem se rozhodl spojit s ověřením toho, co je nového. Čas sice neposkytoval tolik prostoru, kolik bych si býval přál, takže jsem jenom  na krk pověsil nic neříkající, ale důležitě vypadající visačku s dvěma červenými pruhy a kromě pavilónu U, s nímž mne pojí příjemné vzpomínky jsem prolezl i komplex G3. Neříkám, že v osmdesátých letech Thomayerka působila nějak udržovaně či hypermoderně, nicméně zoufalý stav areálu mne poněkud vyhodil z konceptu. Fasády ještě víc oprýskaly, mnohé z pojízdných křesel či pacientských vozíků slouží do dneška z padesátých let, přivolávací systém i inventář pokojů jakbysmet. Zmizel jen rozhlas po drátě... Nakouknul jsem i do předsálí S2 a v tichém údivu jsem zjistil, že sterilní zóna stále zůstala ve vyblité barvě slonové kosti. Do auta jsem se vrátil pro kytku mírně konsternován.

Nemohu se zbavit dojmu, že půjde-li to takhle dál, budeme levné rozvojové plochy pro rozšiřování Ateliéru hledat v Krči.