Ocasiáda

Normálně orientovaní pánové se o péra jiných pánů nezajímají, snad jen s výjimkou v pánských kolektivech občas probublajícího soutěžení kdo výš, dál a vůbec, kdo má většího. Fenomén betalajfu mne ale donutil k tomu, udělat z tohoto osvědčeného pravidla výjimku a zamyslet se nad tím, čím se někteří spolumuži prezentují a jak asi vnímají sebe i své (pro účely tohoto textu uchylné) okolí. Vítejte v ocasišti.

Pro ty, co nikdy nebyly (ypsilon je správně) na pánských záchodcích - nepsaná etiketa u pisoáru velí většinově orientovaným vykonávat sám akt mikce s pohledem upřeným před sebe, případně na vercajk, k močení určený. Nově příchozí pánové zabírají místa, maximálně vzdálená od již močících přítomných a obhlížení sousedova vercajku je v lepším případě považováno za podivné, v horším za akt neverbální agrese se z toho vyplývajícími následky. (Nejen) v důsledku toho jsou pánové zvyklí považovat svoje péro za ryze soukromou záležitost, o kterou se dělí (formou dočasné zápůjčky) s partnerkami jen po dlouhém přemlouvání a neradi. Dobré, zde poněkud přeháním :)

Sebeprezentace je ve virtuálním prostředí důležitým prostředkem k navázání komunikace s okolím. Virtuální světy a komunity neskýtají možnost fyzického kontaktu (rozhodně ne ve fázi, kterou zde popisuji) a verbálně vizuálního kontaktu. Pro okolí jsou tak dostupné jen ty informace, které je komunikující ochoten (potažmo schopen) o sobě sdělit. Fenoménu princezen, hrdinů, bájných příšer a literárních hrdinů se budu věnovat jindy, neboť dnešní téma je jednoznačné a pro mnohé šokující. Ano, mnozí muži se prezentují údernou větou "Jsem čurák!"

Prostředí betalajfu je zábavné a inspirující samo o sobě a bytosti, které ho zalidňují jsou ještě mnohem a mnohem zajímavější. Dobrotou lokálního administrátora je i tvorům ze spodní části tamního sociálního žebříčku (tedy s nevýznamným počtem lokálních bodů) povoleno opatřit vlastní profil fotografií a vlastní osobu prezentovat pomocí avatara. Dále pak lze okolí obšťastnit až desíti fotografiemi, podléhajícími sice přísným regulím, přesto však zveřejnitelnými.  V rámci zcela jiného výzkumu jsem strávil několik dlouhých hodin studiem těchto fotografií. Krom očekávaných a i jinde běžných fotek, pronajatých z webu bez vědomí jejich autorů (PD a Insexem počínaje přes rozličné tématické servery až po fotky z mého vlastního foťáku s elelogem pečlivě vyretušovaným) narazil jsem na mnoho fotografií zcela zjevně autorských. Ty fotky prakticky bez výjimky vyobrazují majitelovu chloubu - péro, ať již v celcích, polocelcích, polodetailech i velkých detailech. 

Pokud by mělo jít o seznamovací aktivitu (což ovšem předpokládá, že o ženských nevím lautr nic), bylo by množství vynaložené práce souměřitelné s tím, pozvat slečnu na kafe a pak jí po kratším přemlouvání ukázat svoji sbírku mučidýlek ve všem známém sklepě. Pokud se jedná opravdu o sebeprezentaci, nezbylo by, než přistoupit na to, že nikoliv nevýznamná skupina mužů o sobě na celý web hrdě prohlašuje "jsem čurák!"

Nepovažuji se za specialistu na mužské penisy, byť jsem svého času měl to potěšení posloužit coby názorná anatomická pomůcka tlupě Renatiných spolužaček během dlouhých nocí příprav na zkoušky z anatomie. Přesto - či možná proto - mne zde zmíněná část betalajfí galérie neobyčejně zaujala. krom běžných ztopořenců totiž ukazuje i to, jaká nepohodlí jsou jejich nositelé ochotni strpět, aby získali co (ze svého pohledu) nejzajímavější či nejatraktivnější záběr. Vrchol všeho pak tvoří set z nedávného minula, v jehož rámci opatřil autor své péro nátěrem - či lépe řečeno ornamenty - sytě rumělkové barvy, evokujícími některé obrázky z učebnic venerologie a kožního lékařství. 

Holky jsou v tomto ohledu výrazně decentnější - na vizuální sdělení "jsem píča!" se mi na betalajfu zatím narazit nepodařilo.