Můzy a muži

Běžím nocí, vlahou tmou, do Grébovky pro trenky.
Pověsil jsem si je tam přes lavičku, když jsem vylezl z kašny.
A zapoměl, samozřejmě, protože už jsem starej a život už nehýčkám, ale jenom bilancuju.
Dřív hýčkal život mě, podbízel se mi, vnucoval mi fanynky, donátory, sympatizanty.
Dnes dostávám jenom účty, šéf se hlásí o výsledky a rodina o pozornost.
A za sto let, až budu fakt starej, nebude ani tohleto, budu paběrkovat na strništi života.  A jak mě znám, pořád budu ještě relativně spokojenej, protože... lepší než drátem do voka, žejo, furt jsou na tom lidi mnohem hůř.
Bilancuju a vyhlížím.
Jako dědek, co jede za svou stodesetiletou milou vlakem a kouká z okna, vidí stoletou minulost mezi stanicemi a vyhlíží stoletou přítomnost o několik stanic vpřed.
Tíživé okovy času jsou mu křídly jeho fantasie.
Klušu ku Grébovce v mokrých kalhotách a mykině, ve které předstírám světu, že je mi dvacet. Naostro a s mokrým šourkem, klušu si pro mokrý triko a trenky.
Peru se s tělem, který trvá na tom, že prostě má nárok se zadejchávat, nicméně já zas neustoupím z toho, že tohle mu schválím tak za devadesát let.
Ale oba už víme, že je pozdě, že to nejkrásnější v životě jsem už prosrál.
A tím je to glorifikováno na svaté -- nestalo se to, tak to určitě mohlo být nádherné a určitě to byla životní ztráta.
Měli jsme Schovanku.
Modří vědí, červeným rámcově načrtnu -- dostali jsme svěřenu holčinu "na opatrování", nikoliv na hraní. Úžasnou, protějšek mojí duše... no, mojí drahé nijak k srdci nepřirostla, ale já bych za ní krev cedil a nebyl to nakonec žádný "bych", konec konců.
Lidi se dílem podivovali mojí tříčtvrtce (vy máte drahou polovičku, já mám tříčtvrtku, ona taky a dohromady to je jedenapůl, protože dohromady jsme víc, než každej zvlášť... logický, ne?), jestli ji to neranilo, že pálím za mladou píčou.
A spiklenecky mi přišeptávali, že ať kurva neblblu, že si manželka všimne, že pálím za holou těsnou.
A já jim vyprávěl, že to fakt není o holý píče, dyť jsem přeci jejímu milýmu sám iniciativně slíbil, že to je jeho území a já mu na něj nepolezu. Že ji miluju a jsem z ní jako študák celej trop a kdyby prstem kejvla, stojím vedle ní jako rytíř v plný zbroji a jeslti jí někdo hodlá nějak kazit život, je mým osobním nepřítelem až do konce věků... "tyvole ztiš se, dyť tě  uslyší manželka!"
"Hoši... vy kdybyste věděli..."
Běžím z kopce do Grébovky, studí mě mokrý zadek a šimrá mne studený šourek a seriál holek srostlých s mým srdcem defiluje, jako bych běžel po Karlově mostě a svatí na mne mávali... každý svým křížem.
Je tu Ewé, paranoik a zakřiklá nymfomanka, který jsem pro ty šrouby, co mi dycky valila do hlavy, nedokázal za celý ty měsíce říct, co pro mne znamená a teprve když jsem o ní vyjednával s její bohnickou ošetřující "doktor Z.", kterou jsem se pokoušel svádět rok předtím, jsem se zahryznul do lidskejch duší a jsem teď tím, čím jsem -- Ewči, in memoriam, díky, vám pak, lidi, ku prospěchu.
Míjím milou mojí milé, míjím ten večer, kdy si holky povídaly o klucích a přemejšlely, jak by kterej... až najednou řekly "no, tohle zrovna by se dalo ověřit" a vtáhly si mne do děje. Dík ní jsem pochopil, že není kdo prorokem v domě svém a zemi své a je putna, jak vidím lidem do osudu, když to nejsou připraveni přijmout... tys mi dala pokoru proroka, co se dívá na to žouželení a ví, že není záchrany v nijakých slovech. Že prostě všechno má svůj čas... a na něco je holt prostě už odzačátku pozdě, co naplat.
Jako lampy bezejmenné na dálnici míjejí mne dívčí tváře, které jsem v životě potkal na tak krátký záblesk... a bez každého jednotlivého bezejmenného záblesku bych byl nepochybně zcela jinde, než jsem dnes, patrně v dálničním pankejtu.
Schovanka, kterou miluju stejně, jako všechny ty ostatní, mi zase umožnila pochopit, že buďto člověk milovat umí... nebo si dává mantinely: nelze milovat jednoho člověka, nebo člověka v bílých ponožkách... a nikoho jinýho. Milovat prostě buď srdce umí, nebo ne.
Když se Schovanka trhla, přišel jsem o Můzu.
A vo tom to je, proto běžím teď nocí do Grébovky špalírem dívčat -- můza vedle můzy. Je zbytečný tahat inštrument z kalhot, je to sice fajn, ale upřímně -- i se zapnutým poklopcem to bylo fajn, naprosto skvělý a libru masa nejblíže svýmu srdci bych za každou z nich bez zaváhání zaplatil a děkoval bych za tak výhodnej kšeft.
Bacha, uslyší tě manželka!
Ta slyší, chápavě potřásá hlavou a bujaře se směje od ucha k uchu... však co si má taky myslet o chlapečcích -- myslíme hlavičkou, vrtíme ocáskem, z puberty nikdy nevyjdeme... co se od nás dá spravedlivě chtít víc, než prostě nelhat a milovat upřímně, žejo.
Moje Svaté na mostě, nebudu nikdy vzpomínat na vaše mladé pičky, ale na vaše oči, váš potutelný smích a vaše tiše šeptané hříchy, tužby a nevyřčené spády.
Jako stará Bátoryová jsem vaší mladou krví okřával své srdce abych žil.
Abych skutečně žil.
Aby mne probouzelo ze strnulosti světa, všedního dne.
Světu jsem se odvděčil fotkami i slovy, hodně lidem jsem udělal radost v duši, ale vám budu navždy dlužen.
Dnes jsem se koupal v kašně v Grébovce. Sám bych se k tomu nikdy nevyhecoval.
Jo, rozhoupal bych k tomu jiné, ale sám bych tam nikdy nešel.
Můj mostek je o další sochu delší, je tam jedna skotačivá bláznivka, která rozpoutala vodní bitku, při který prostě nešlo tupě sedět na lavičce a rozjímat o seriálech na Nově.
No a balady této poslání prvé: čím nám jsou ženy, panny a dívky, když to má bejt k něčemu a nemáme se za to stydět... až tak moc? Inspirací. Můzami.
Snad jenom tolik můžeme uctít to jejich obětavé dobré, vše jiné je snad musí nutně urazit nedoceněností.
Můze je zbytečný děkovat: slova na to budou vždycky krátká. Jen buďme vděčni a upřímně to pociťujme.
Můzu musíš užít, nikoliv využít.
Spotřebuj můzu... a zemřels taky. Spolu s ní.
Vošukat můzu a holedbat se kamarádům u piva... no aby Cerberos dobře přežvykoval, protože takovému srdci je každý peklo malým trestem.
Na lavičce pořád ještě visí moje triko a trenky, domů holt pojedu jenom v jedný fusekli, druhou už nenajdu... stálo to za to. Rozhodně.
Každý den, kdy jsme potkali inspirativní lidi, stál za to, že jsme ráno vstali.
Peníze jsou dobré k tomu, abychom si mohli dovolit prožít inspiraci, nikoliv koupit si zážitek.
Je naprd mít každej večer koho vošukat.
Pokud není inspirace k dalšímu žití, život ztratil smysl a je jenom dalším nicotným přežíváním, zbytečným a překáživým.
Plaval jsem v kašne v Grébovce. Stříkali jsme po sobě s rozpustilou holčinou z kamenných žab proudy jiskrnné vody a milenci posedávající na horních patrech si nás fotili a já viděl, že tomuhle reaktoru nelze kontrovat, jen tak trochu sekundovat, a inspirace se jen řinuly.
A moje drahá tříčtvrtka, která furt čeká na začátku tohoto článku?
No, ta se spokojeně usmívá, potutelně se směje pod fousy... protože ví, že svoji radost přinesu jí, moje inspirace se vrhne na ní, má spokojenost bude hřát její srdce.
A tak to má bejt, kdybyste v tom někdo ještě neměl jasno: nehledejte jinou ženu od té svojí... hledejte chybějící inspirace, chybějící části od té svojí... a potom, když se třebas všichni potkáte v jedné posteli, zjistíte, že jste vlastně odjakživa všichni patřili k sobě.
Je pošetilostí  hledat náhradu za manželku: hledejte můzu ve svém životě... nemusí bejt nutně zrovna manželkou, ale musí bejt částí vašeho srdce.
Váš život se jednou zeptá, co jste dělali v létě... a až se podzimek vašeho života bude ptát, hleďte mu odpovědět:
"OPĚVOVAL JSEM MŮZY!"