Popsaná konstrukce vznikla vlastně náhodou - přihledání čehosi úplně jiného jsem v Hornbachu zabloudil do topenářské sekce, kde zrak elektroúchyla zaujala blyštící se měď. Topení se i v českých zemích už nějakou dobu sestavuje z měděných tvarovek, to jsem si přečetl už při stavbědomu, ale tvarovky samotné mne dosud nezaujaly - trubka jako trubka, na axiálníelektrodu se musí řezat po délce, na radiální nemá vhodné zakončení... Má :-) Vsortimentu existují i koncové záslepky, zvané víčka, z poctivé hlubokotažné mědia ve velmi solidní povrchové úpravě. A v bohatém sortimentu průměrů, cožvyřešilo i můj problém s nedostatkem dvojpólových véček pro, ehm, méně zkušenésubinky. Popisovaná konstrukce má průměr 18 mm.
Jako pilotní konstrukci jsem zvolil triviální bipolární véčko Rx-H/18 s úzkou izolační mezerou. Výběr konfigurace byl dán potřebou ověření technologie s malými požadavky na vybavení a rychlým pracovním postupem. Na obrázku je veškerý materiál, potřebný k realizaci - víčko a trubka ze stejné rozměrové řady fitinek (vybíráme co nejlesklejší), kablík s konektory podle zvoleného systému připojení, cín, dentacryl, samolepící štítek a něco vosku na finiš.
Z nářadí bude zapotřebí jenom páječka (raději výkonnější) a něco na odizolování drátu.
Konce vodiče přijdou zalít - knstrukce je pojata jako nerozebíratelná. Je proto třeba věnovat náležitou pozornost jejich ocínování a stejně tak si připravit i ocínování fitinků v místě připojení vodiče. Doporučuji nešetřit tavidlem (ideální kalafunovým) a pro pájení fitinků použít výkonnější páječku, než je běžná trafopistole. Měď rychle odvádí teplo od hrotu a cín se musí roztéct !
Pro pájení průchozího dílu doporučuji zvolit způsob připojení, zobrazený nahoře, tedy napojení vodiče blízko ke kraji fitinku "v protisměru". Zmenší se tak riziko protavení izolace o rozpálený fitinek a při šikovném uložení vodičů se další montáž nijak nezkomplikuje. Kraj se navíc výkonným stowattovým pájedlem pájí výrazně lépe, než místo kdesi v hloubce měděné trubky :-) Pájíme pečlivě, po zalití nebude možnost jakýchkoliv oprav. Během pájení dáme pozor na přepálení cínu a na přehřátí mědi - lehký nálet jde zaleštit, hlubokého teplotního probarvení se ale nezbavíte. Ještě před připájením vodičů srazíme jemným smirkem případné otřepy na hranách fitinků.
Další postup je jednoduchý - prosuneme vodiče vnitřkem průchozího fitinku a oba fitinky souose položíme na samolepící štítek. Vzdálenost hran musí být taková, jak velkou izolační mezeru má mít hotová elektroda. Zavineme - velmi těsně, aby zalévací hmota nemohla protéci kolem krajů. Je dobré ještě před zaléváním ověřit, nenapadá-li zalévací hmota materiál štítku, dentacryl spolehlivě leptá skoro všechny druhy běžných lepících pásek. Budeme-li zalévat do dentacrylu, je třeba pracovat při pokojové teplotě a prášek velmi pečlivě rozmíchávat po dobu alespoň desíti minut, raději déle a ode dna. V opačném případě se dočkáte nepříjemného krustování a čisté zalití průhlednou hmotou zůstane snem. Krustující zálivka má navíc vysoký koeficient smrštění a tvoří bubliny. Docela šikovné řešení je nedolévat dentacryl do kraje a finální zakončení provést zalitím voskem, který se velmi dobře spojí s jinak nepříjemně ostrou hranou. Horní obrázek napoví.
Na dalším obrázku je surové véčko po odstranění samolepky - potřebuje přeleštit a nakonzervovat včelím voskem, který se zaleští do pórů. Ideální je filcový kotouč do vrtačky. Pokud chcete mít lesklý i izolační dentacrylový proužek, musíte leštit plavenou křídou.
Při používání véčka je třeba mít na zřeteli tři věci - véčko v této variantě nemá rukojeť. Lze jej plně zavést, ale pevnost přívodních vodičů musí odpovídat :-) Za druhé - véčko je měděné, vyžaduje velmi pečlivou údržbu - očištění lihem či Septodermem před každým použitím, omytí isopropylem po použití a nakonzervování bílou medicínskou vazelínou před uložením. Véčko byť jen se stopami oxidace nelze používat ! A konečně za třetí - díky relativně úzké izolační spáře se véčko chová jako vysokointenzitní !
