Mrcha
Byl tu znova, stál před Těmi dveřmi. I když si už nejméně tisíckrát říkal, že s tím končí, nakonec se vždycky musel vrátit. Táhlo ho sem něco uvnitř jeho samého, něco, co lámalo jeho vůli. Něco, co nechtělo, aby s tím přestal.
Bylo to proti rozumu. Proč by se měl takhle týrat? Nechat si šlapat po osobnosti, udělat ze sebe naprostou lidskou trosku, která už díky Ní ztratila tvář před všemi svými přáteli i před rodinou? To ponížení ho bolelo, a ta bolest neustávala. Budil se v noci, zpocený a vyděšený s rozhodnutím, že je konec. Ale nikdy toho nebyl schopen, nešlo to ukončit.
Po celou tu dobu mu nedala poznat ani kousíček citu. On Ji kdysi miloval, ale Ona se mu jen vysmívala. Pak ji nenáviděl, ale nic tím nezmohl. Poslední dobou už si připadal jen jak feťák závislý na droze. Věděl, že ho ničí a věděl, kam to vede, ale nešlo přestat. Prostě nešlo přestat.
Trvalo to dlouho. Když otevřela dveře, všechny jeho drásavé myšlenky náhle zmizely. Stála tam, oblečená jen v průsvitné noční košilce, pod kterou se tvarovala její pevná velká ňadra a ploché, vycvičené bříško. Její plavé vlasy spadaly volně po ramenou. Dnes byla nalíčená a mimořádně nádherná. S úsměvem a mlčky ho vyzvala, ať vejde.
Usmívá se, je nalíčená. Kvůli němu to určitě nebylo, nebo ano? Byl zmatený. Věděl, že to nic neznamená. Ne u ní. Něco v tom muselo být, nějaká past. Nebo ho jen provokovala?
Hned, jak vstoupil do skromně osvětlené chodby a zavřel za sebou dveře, poklekl s pohledem upřeným k zemi. Pak se sehnul, aby jí políbil nohy. Byl to mezi nimi takový zvyk, který musel dodržovat. Ona mu projela prsty mezi kaštanovými vlasy, chvíli ho vískala a on spokojeně předl. Pak náhle, jako když kočka zatne drápky, mu zvrátila hlavu, aby byl nucen pohlédnout jí přímo do očí. On věděl, že to by byla chyba, tak místo toho sledoval její plné lesklou rtěnkou zvýrazněné rudé rty. Přiblížila svou tvář skoro až k té jeho a našpulila rty, jako by jej chtěla políbit. To se však nestalo.
„Uklidíš,“ řekla mu. „Tentokrát na to budeš mít jen dvě hodiny.“ Pověděla to tak něžným hlasem, že i kdyby chtěl, tak by neměl sílu cokoli namítnout. Její hlas byl prostě dokonalý, tak dokonalý, že často stačil k vyvolání jeho erekce.
Pak jej pustila a odešla do ložnice. Letmým pohledem si všiml Jejích nožek, jak se míhají pryč.
Dal se do práce. Dvě hodiny nebylo na úklid Jejího velkého mezonetového bytu moc, ale on věděl, že to musí stihnout. Kvůli ní, aby měla radost.
Začal v obývacím pokoji s leštěním nábytku.
Za pár minut se objevila za jeho zády, oblečená v karmínově rudé večerní róbě s kabátem v ruce a lesklými lodičkami na nožkách. „Do dvou hodin to musí být hotové, nechci, abys tu byl, až si přivedu společnost, rozumíš?“ řekla už ne tak sladce, jak jej předtím uvítala u dveří.
„Ano, paní,“ vyhrkl rychle a jen s těžkostí přemáhal zklamání v hlase. Doufal, že to bude jinak. Jeho naděje, že se tentokrát nalíčila pro něj... se rozplynula. Bylo od něj hloupé v něco takového věřit.
„A nezapomeň vynést odpadky,“ prohodila za ním ještě s lehkým pohrdáním v hlase, když odcházela. Pak už slyšel, jak se za ní zabouchly dveře. Osaměl. Chvíli jen tak klečel a díval se do prázdna. Pak si uvědomil, že nemá moc času a pustil se do práce. Musí být spokojena, až se vrátí.
