Tak nějak asi před pěti nebo možná už taky deseti léty jsem se seznámil se zajímavou entitou. Já se s ní teda ani vlastně moc seznamovat nechtěl, pořád postávala opodál a jak jsem si uvědomil, šla za mnou dost slušný kus cesty, než se osmělila. Ale osmělila se.
"Tady mě máš."
"Měli bychom se znát?"
"Teď už jo."
"Nějak si tě nevybavuju... Některý elesraz?"
"To taky. A z NiNo. Z WOBu. Z Hanoje."
"Ty děláš někde v KSIP-B/2?"
"Tam taky."
Docela něžně se do mne zavěsila a od té doby ji mám na krku prakticky pořád. Někdy bere, jindy dává. Jsou chvíle, jdy bych ji nejraději nakopl, poštval na ni catusiraptory nebo zkusil nějaké ohavné zaříkání úrovně 8+. Brání mi v tom ale saldo, ještě pořád dává víc, než bere, bez ohledu na to, že uzavřela nějaké podivné smluvní spojenectví s čelem, kterému den co den pomáhá proniknout do týlu. Ale její přítomnost mi taky dala jednu z nejcennějších věcí, co teď mám - vyrovnanost. Má na to takový jako zápisníček a když mne něco začne štvát, zalistuje v něm.
"Tohle už jsi řešil v roce 2010. A pomohlo ti, jak ses u toho nasral? Tak vidíš"
Obvykle má pravdu. Taky mi někdy schovává věci a umí to i s myšlenkami.
"Doprdele, měl jsem si to napsat. Co ono to jen bylo... Takový skvělý nápad. Kde mám ty brejle, kurva... Jo, na čele!"
Taky mi sebrala pružnost a pevnost. Tedy i pružnost, i pevnost. A co horšího, prohodila je mezi sebou. Místo čtyř údů pružných a jednoho jak kost tuhého mám přesný opak. Občas mi to vadí.
Dost mi kecá do vizáže. Podle všeho se jí líbí děda Gottlieb. Občas ráno, když se kouknu do zrcadla, zjišťuju, že mi přečesala vlasy tak, jak to děda nosil a udělala mi na nich nový přeliv. Což o to, jako změna dobrý, ale ta barva vůbec nejde dolů, ať ji meju, jak chci.
Ale je hodná. Přidala mi do brejlí další ohnisko, abych si nemusel nechat chirurgicky prodlužovat ruce pokaždé, když si chci přečíst nějakou prasečinu z papírového printu. A slibuje mi, že to ještě zařídí tak, abych se nijak moc nenadřel, když si honím péro. Něco o vibracích říkala... Jak ona to kurva říkala.... Jo, třes, třes je to slovo.
Ráno, když vstávám, se pokaždé něžně přitulí a pošeptá mi do ucha:
"Nepospíchej tak. Šetři se. Jsi starej."
