Měla to být obyčejná schůzka se scénkou. Někdy se ale věci neodehrají tak, jak si představujeme...
Pokládám telefon a usmívám se. Trochu jsme se sice pohádali, neodpustila jsem si pár jedovatých poznámek o jeho zapomnětlivosti a větiček typu - "jestli mě nechceš vidět, nejezdi", ale nakonec se jako obvykle na jeho návštěvu těším. Za chvíli slyším zvonek a běžím odemknut hlavní vchod. "Ahoj," vítám ho s úsměvem, aby viděl, že jsem na roztržku v telefonu zapomněla. Jen lehce pokývne hlavou a stoupá za mnu po schodech. Vím, jak rád se na mě dívá zezadu, čekám, že ucítím jeho ruku na zadečku, ale vyjdeme až do druhého patra, aniž se mě dotkne. Á, tak on je naštvaný, říkám si v duchu, no počkej, já taky umím hrát uraženou - a už se těším, jak schválně uhnu před polibkem na přivítanou, který vždycky dostanu už v předsíni. Dnes ne. Mlčky si pověsí bundu a pak se na mě dlouze podívá. "Zlobilas," řekne. Chvíli jeho pohled vydržím, pak sklopím oči a přikývnu. Dochází mi, že tentokrát to nebudu já, kdo volí scénář a určuje pravidla hry.
Vede mě ke křeslu, kde obvykle začínají naše hrátky. Na jeho pokyn si kleknu a automaticky složím ruce za záda. Dnes při tom necítím žádné vzušené očekávání, spíš naopak, vůbec se mi nechce tohle dělat. Zatímco on odchází pro něco do tašky, zdravý rozum mi našeptává - vstaň a přeruš to, řekni mu, že takhle to nechceš, jsi přece dospělá ženská, nemáš zapotřebí klečet tady za trest jako malé dítě, nic jsi neudělala... Než se rozhodnu, vrací se. Několika úspornými pohyby mi nasadí obojek - bez milých slůvek, doteků a pohlazení, kterými mi tuhle chvíli obvykle usnadňuje - a já cítím, že se mi do očí derou slzy. Z ponížení, z bezmocného vzteku na něj, že se dokáže chovat takhle odtažitě, i z lítosti, že jsem několika neuváženými slovy tohle zavinila.
Znovu odchází ke své k tašce a já skláním hlavu do křesla a nenápadně otírám slzy. Nechci, aby mě viděl brečet, tu radost mu neudělám, říkám spolu se svým zdravým rozumem. A ať si nemyslí, že se mi to dneska bude líbit! Tentokrát přišel s provazem, omotává mi jednu ruku po druhé, pak je stáhne dohromady a vede mě k tyči, u které jsem byla už tolikrát přivázaná. Jenže vždycky to byla scénka, trest jsem dostávala za zpola nebo úplně vymyšlené prohřešky a oba jsme věděli, že jde vlastně o milostnou předehru. Jedním pohybem mě obnaží od pasu dolů. Opět žádné vzrušení, jen pocit studu za nepatřičnou nahotu. A taky strach, že tentokrát to bude doopravdy. A hlas rozumu s dotěrnou otázkou - co to tady děláš, jsi normální? Vždyť ty tohle odmítáš, nemyslíš to vážně, jen si na to hraješ, nenech se ponižovat, zastav to, ještě je čas... "Kolik si zasloužíš?" ptá se nezúčastněným tónem a sundává si pásek. Pásek? Přece mě nebude bít pásekm, bleskne mi hlavou a až pak si uvědomím, že se na něco ptal. Prásk! Rána páskem těsně vedle mého těla mě donutí ustoupit, až kam mi přivázané ruce dovolí. "Tak kolik?" " Nevím... nechtěj to po mně... já nevím ... ne ... nedokážu to rozhodnout," koktám a zdravý rozum mě pomalu opouští. "Dobrá, tak to nebudeme počítat."
Na hýždě mi dopadají první rány. Nevím, kdy vyměnil pásek za milosrdnější důtky, asi ještě než začal s výpraskem, ale i tak mě nešetří. Žádné mírnější údery "na rozjezd", rány jsou od té první stejně silné a stejně bolestivé. Konečně můžu svobodně brečet a nemusím před ním slzy skrývat. Už na něj nemám vztek ani se necítím ponížená, v tom pláči už je jen lítost nad tím, že jsem ho rozzlobila. Vyhrne mi tričko, bije mě přes záda. To se mi obvykle líbí, nejednou jsem při tom křičela rozkoší, ale dnes tím jen zvyšuje mou bolest - a nejen tu z výprasku. "Dost, prosím dost", vyrážím ze zebe nepřirozeným ochraptělým hlasem. "Stačí ti to? Ještě budeš zlobit?" ptá se pořád tím cizím tónem a o krok odstoupí. "Ne, už ne ... nebudu ... jen se, prosím tě, už nezlob, nevím, proč jsem byla taková, zapomněla jsem..." jako bych měla místo mozku vatu, nevím, co mám říct dál, toužím jen po jediném - aby už nebyl tak cizí, aby mi odpustil, vzal mě do náruče a byl zase u mě. "Na co jsi zapomněla?" nedovolí mi nedokončit větu. "Zapomněla jsem..." a zas nevím, jak dál. "Na co?" zašeptá mi do ucha. Lehce se mě u toho dotkne rty, natahuji se k němu, doufám, že už mě přestane trápit, ale zase je daleko. Proboha, na co jsem zapomněla? Sbírám zbytky rozumu. Co jsem tím vlastně myslela? Mám se vracet k příčině té hádky v telefonu a tvrdit, že jsem zapomněla na termín schůzky, když přece zapomněl on? To by mi neuvěřil. Nebo mám být zase ironická a říci, že jsem zapomněla na jeho silné ego? To už vůbec nejde. Najednou vím, že se musím vykašlat na rozum a říct přesně to, co cítím, takže skoro proti své vůli vyhrknu - "zapomněla jsem, že jsi pán..."
A je to venku. Takhle jsem mu to ještě nikdy neřekla. Občas mi nějaké to "pane" ujelo při scénce, ale vždycky jsem to poté mohla zamluvit, zlehčit vtípkem a dát mu najevo, že jsem to nemyslela vážně. Tohle ale vážně míněné je a on to asi taky pochopil. Přistoupí ke mně, obejme mě zezadu - konečně!, hladí mě po celém těle, chvíli podrží má prsa v dlaních, pak mi jednou rukou sjede mezi nohy - aby zjistil, co já si celou dobu neuvědomovala - tělo mě zradilo, JSEM vzrušená...
Odvazuje mě, sedá si do křesla, přitahuje si mě k sobě, hladí mě po vlasech. Pomalu se sesunu na kolena, hlavu mu pokládám do klína. Rty cítím jeho rostoucí vzrušení, jeho ruka ve vlasech už nehladí, ale pevně drží, zatímco zdravý rozum, který se náhle a na chvíli odněkud vrátil, mi škodolibě připomíná - dnes jsi mu řekla, že je pán. Co bude příště? Označíš sama sebe tím nenáviděným slůvkem na S?
