Znáte ten pocit? Po dobře prožitém dnu se vracím domů. Ale nic není tak, jak by mělo být. Strávila jsem příjemný den s kamarádem, ale padá na mě špatná nálada. Napadají mě černé myšlenky, přemýšlím proč vlastně žiji. Napadá mě, jestli dokážu vůbec ještě dávat a přijímat lásku. Nevím, v poslední době je má duše zválená. Zato dokážu přijímat bolest...s vděčností, která k ní patří. Jsem jen pár minut od domova.. doma mě čeká to samé, co vždycky ale co kdyby.... byla bych radši, kdybych přišla domů a tam by čekal někdo jiný. Jiný a jinak. Chtěla bych, aby tam čekal on...ty.
Abys seděl za stolem a pozoroval mě, jak vcházím do dveří, jak se zouvám, jak odkládám bundu. Potom mě zavoláš k sobě. Na stole leží pouta. Moje pouta, dva kožené páry a obojek. Jsem ráda, chvíli si hrát je přesně to, co potřebuji. Stále jen sedíš a nic neříkáš. Přijdu blíž a koukám na tebe. V očích mám ztrápený výraz, ale i otázku. "Běž do koupelny, připrav se a přijď." řekneš. Hned je mi lépe...tuším z tvého výrazu, že mě čeká bolest, velká bolest... ale bolest je někdy vlastně úleva, úleva od myšlenek. Když má člověk zadek v jednom ohni, nemyslí na nic než na další ránu. Je to osvobozující. Seberu pouta i obojek a jdu do koupeny. Svléknu se, ale neskládám oblečení, hodím ho na jednu hromadu, na skládání bude čas později. Osprchuji se, do sucha se utřu a nasadím si pouta i obojek, znamení toho že se ti plně odevzdávám, že jsem tvoje.
Ještě si naposled pročísnu vlasy a jdu do pokoje, kde máme hračky, mé oblíbené místnosti, klekám si na zem zády k dveřím.. a čekám. Už slyším tvoje kroky. Mlčky přijdeš ke mně a zastavíš se za mnou. Nevím, co se děje, co se ti honí hlavou a tak klečím a čekám. Chci bolest, chci ránu, chci pryč z tohohle světa, chci někam, kde mě nebude nic trápit. Necháváš mě ještě chvíli čekat. "Ke kříži, čelem ke zdi" zní rozkaz. Zvedám se a jdu ke kříži. Rozkročím se a zvednu ruce, na tobě je mi je zacvaknout do karabinek. Pak vezmeš řemen a přivazuješ mi pánev ke kříži. Přivážeš mi i nohy v půlce stehen. Nemůžu se hýbat a jsem spokojená. Když nejsem pevně přivázaná, tak uhýbám. Jen o kousek, ale i ten centimetr vedle od poslední rány změní pocit. Teď budu pořád přesně tam, kde ty chceš. Přineseš roubík... skoro se začínám bát jestli, to nebude na mě moc, protože roubík moc často nepoužíváš. Druhá strana mozku mi odpovídá, že je to, co chci.
Dáš mi bičík ke rtům "Polib ho!" zní rozkaz. Políbím ho jak mi jen roubík dovolí. Ne proto, že jsi to řekl, ale protože ho mám opravdu ráda. Je divné mít vztah ke kusu kůže a dřeva? Možná. Ucítím bičík na zádech. Jemně hladí, skoro až lechtá, zastaví se na zadku. Vím jak to bude pokračovat, opřu si hlavu o kříž, zavřu oči a čekám na první ránu. Přijde. Mám pocit, že jsem snad ani nedostala bičíkem, ale že se do mě zapíchla obrovská jehla, horká bolest mnou projede. Než se vzpamatuji, přichází další a další. Nepočítám, není důvod. Za chvíli mám co jsem chtěla, pocit že už mám dost. Zrychleně dýchám, ale nechci aby to skončilo. S další ranou mi do očí vstoupí slzy, nevzlykám, ale koulí se mi po tváři. Miluji ten pocit. Slzy uklidňují. Když má člověk důvod brečet, tak nemá čas si to uvědomit, ale slzy bolesti jsou vysvobozující. Další a další rány dopadají. Ocitám se mimo čas, vnímám jen bolest.
Najednou je konec, to ticho mě chlácholí. Cítím jen jemné dotyky bičíku. Odvážeš mi řemeny, nohy a ruce. Chytneš mě, abych neupadla, odneseš na křeslo. Schoulím se do klubíčka. Sedneš si naproti mě a pozoruješ mě "Dobrý? " podívám se na tebe a vyloudím pod usychajícími slzami jemný úsměv. Usměješ se taky a já znovu zavřu oči a pomalu se uklidňuji. Za pár minut všechno dobré. Když je mi lépe, posadím se na křesle rovně. Přijdeš ke mně, sundáš mi obojek a sedneš si na opěradlo křesla. stulím se k tobě. "Děkuji" "Nemáš za co"...
...kdyby. Ve skutečnosti přijdu domů, sednu si k počítači a strávím další večer který nestojí za nic.
