Zařízení, které dnes představujeme je ze sbírek Electrotherapy Musea Jeffa Beharyho. Jde o Bovieho napájecí jednotku pro elektrokautery a léčebně diagnostická zařízení, vyžadující vf vn zdroj napájení. Zařízení má na Elefernu vlastní galerii. Používání fotografií z ní je vázáno autorskými právy Jeffa Beharyho. Jednotka pochází z produkce známého výrobce gynekologických nástrojů Liebel a Flarsheim ze (navzdory jménům zakladatelů poněkud neočekávaně) Cincinati :-)
Jednotky podobného typu vznikly díky mimořádně plodné spolupráci vynikajícícho chirurga Harvey Cushinga s neméně vynikajícím fyzikem, konzultantem harvardského fóra pro rakovinu Williamem Boviem (1882-1958). Jméno Bovieho se následně stalo pojmem a plynule přešlo od označení osoby k označení jím vynalezeného přístroje.
Oba vědci v letech 1926-1927 v praxi ověřili celou řadu elektrod, elektrokauterů a napájecích zdrojů pro ně. Elektrokautery jsou mimořádně výhodné pro chirurgické operace na silně prokrvených nádorech, protože jejich použití omezuje krevní ztráty. Popisované zařízení je jedním z nejúspěšnějších výsledků jejich spolupráce. Jde o mobilní přístroj (i když vinou svých rozměrů na to příliš nevypadá), využívaný mimo jiné i armádou Spojených států.
Zařízení je vestavěno do pultové skříně o váze necelých 88 kilogramů a pro snazší manipulaci je opatřeno aretovatelnými kolečky. Obsluha je soustředěna na horní a přední stranu přístroje, operativní spouštění je možné pedálem poblíž operatérovy nohy. Ve spodní části skříňky se nechází prostor pro příslušenství a zásuvka pro operaticní odkládání nástrojů. Skříň zařízení je vynuceně dřevěná, první výrobky této série sice měly ocelový rám, vinou problémů s jeho ohřevem indukcí od něj ale bylo již během ověřování prototypů upuštěno.
Uživatelská obsluha je soustředěna na horní plochu pultu, které dominují dva mohutné pákové ovladače a řídící blok jiskřiště. Přední stěna zařízení nese konektory připojovaných nástrojů a napájecího napětí, pod nimi se nachází hlavní a bezečnostní vypínač. Ten je zajímavý zejména na svou dobu mimořádně progresivním umístěním do úrovně kolene obsluhy a adekvátním tvarováním. Lze předpokládat, že inženýr-konstruktér dané jednotky získal při jejím vývoji netrivální zkušenost s vlastním dítkem :-)
Mimořádně zajmavou částí horní plochy pultu (i zařízení jako celku) je čtyřnásobné jiskřiště Z hlediska funkce zařízení jde o klíčovou záležitost, zajišťující bezproruchový a bezproblémý chod v jednotky i v mnohdy náročných podmínkách probíhající operace. Každý modul jiskřiště má vlastní nastavovací šroub, který mikrometrickým převodem ovládá vzdálenost elektrod jiskřiště. Každý modul má samostatné chlazení, sloužící zároveň i jako stínící přepážka a usměrňovač proudu čerstvého vzduchu, deionizujícícho kanál výboje. Ovládání šroubu je vyvedeno na horní panel a modul je opatřen okénkem, umožňujícícm kontrolu práce jiskřiště. Modul jiskřiště je opatřen kratem z vysoce lesklého niklu, stínícím pracoviště chirurka od světla jiskřiště a současně usnadňujícícm kontrolu jiskřiště technikem (v praxi přístroj obsluhoval anesteziolog). Kryt soušasně slouží jako mechanická ochrana proti nechtěnému přestavění ovládacích prvků jiskřiště během operace.
Obsluha přístroje je jednoduchá. Po přiipojení příslušných elektrod a zapojení přsítroje do sítě se pravým ovladačem nastaví požadovaný režím práce (diatermie / tesla / darsonval / kauter) a levým ovladačem se dále řídí požadovaný výkon jednotky. Samo řízení výkonu je ukázkou konstrukční školy přelomu 20.-30. let dvacátého století - k regulaci je využita dvojice cívek s mechanicky proměnnou vazbou - goniometr.
Zařízení sice bylo Jeffem renovováno, ale při zachování dobových technologií. proto doporučuji pozornosti technologickou vyspělost konstrukce - i při technice zapojování "vrabčí hnízdo" jsou důsledně užívána kabelová očka, nosné můstky a dvojí izolace napěťově namáhaných vodičů.
Metodický přípodotek Renatin.
Dovolila jsem si tenhle zajímavý text doplnit o pár faktických poznámek z doktorčiny praxe a o obrázek. Je na něm jednotka, kterou používám na našem malém sálku na klinice. Pochází z roku 1972 a stále výborně slouží. Je to také armádní provedení, které klinika získala v rámci jakého programu prodeje armádních přebytků. Mě nejvíc zarazilo to, jak moc se podobá tomu přístroji z konce dvacátých let, i když výrobcem je - podle armádního katalogu - firma Bovie Aaron Medical. A teď ty faktické poznámky - je fakt, že operatér nikdy neřekne o zdroji pro elektrokauter, že chce zapnout zdroj, vždycky použije termín bovie. Je taky fakt, že chirurgové skoro netuší, že to je jméno fyzika. Když už, tak tady v Americe mají spíš snahu dedukovat, že se to píše Bowie a je to podle bowie-knife, tedy křiváku. A nakonec, Tormí, výhody elektrokauteru v onkochirurgii nejsou hlavně v omezení krevních ztrát, ale v tom, že vf pole navíc prohřívá rakovinné buňky kolem a ničí je i mimo řeznou rovinu.
