Budu si psát. Píšu si rád. Pravda, jsou věci které dělám ještě raději než píšu. A jsou věci o kterých nepíšu rád. Hmm ... dobře, vypadá to, že bych měl jít vyhledat odbornou péči.
Píšu si rád. Většinou to nikdo nečte. Nedivím se. Ne každý je masochista. Proto jsem si nakonec vybral tento server - třeba se tu najde někdo, kdo si to přečte. A budu-li mít štěstí, třeba si to přečte až do konce. No teda takovýho úchyla bych opravdu rád viděl ... :-)
Píšu poprvé - pár blogů jsem již četl - píše se v nich převážně o aktuálních událostech. Můj analytický mozek však vyžaduje časovou osu a sled. Proto když začínám psát, musím začít psát od začátku, ne?
Takových článků jsem již četl spoustu ... ale vlastně ... píšu to na blog a číst to bude maximálně maximální masochista a tomu určitě udělá radost, že si může úplně stejný, jinými slovy vyjádřený příběh přečíst po 2856.
Vesnice. Sousedovic Liduška. Předškolní věk, Liduška o dva roky starší. Stodola, stoh, vonící seno. Provokace. Mučeníčko. Válečky. Lechtání.
Karel May. Muka u mučednického kůlu. Představy. Co bych asi vydržel? Závist slabším kamarádům, které si parta spolužáků vždy vyhlédla k tomu, aby je přivázala někde u stromu na školním výletě ... proboha proč on a ne já? Proč takovou príma věc zažije vždycky někdo jiný? Obavy se svěřit okolí - i tomu malému dítěti je jasné, že jeho přání asi není úplně v pořádku.
Probouzení sexuální aktivity. Podvazování penisu, výprask sám sobě. Dobré pocity. Proč je to najednou vlhké? Absolutní neznalost fungování sexuality. Strach. Ublížil jsem si. Půjde to spravit? Druhý den obdobný průběh. Výměšku je čím dál víc. Zvykám si.
Nejsem lakomý. Dělá mi to dobře, proto se chci o své poznatky rozdělit s kamarádem. Ukazuji mu, jak to dělat, aby si podobně slastné pocity uměl navodit sám. Když se o dva roky později vidíme, říká, že poté, co vyprávěl doma co jsme spolu dělali, tak mu rodiče zakázali se mnou kamarádit.
Čtu Šakala - toho o atentátu na De Gaulla. Krásná scéna s výslechem elektrickým proudem. Nemám rád krev. Elektrický proud bolí, ale neublíží - zní to zajímavě. Hraju si s železničními modely. Znáte takový ten šedivý transformátorek s reostatem? Já ho znám velmi dobře. Má to však vadu ... zdířky na střídavý proud nemají reostat, zdířky na stejnosměrný jej mají. Stejnosměrný proud není dobrý, střídavý je moc silný. Nemám prostředky na nákup potenciometru a nemám potuchy, jak se co počítá, tedy jaký bych vlastně potřeboval. Z kusu čtvrtky polepené alobalem si vyrábím na unašeč gramofonu zajímavý měnič. Není to ono, ale pro první experimenty nadrženého teenagera to postačuje.
Vojenský převrat v Chile. Zprávy o mučení elektrickým proudem. Rozjitřená fantazie, vyhledávám zprávy. V Myslíkově kupuji řadu součástek, mimo jiné několik zlevněných potenciometrů. První opravdu funkční zařízení.
Stárnu. Přicházejí ženy. Občas jsou hádky. V zásadě se na doby ticha v domácnosti těším. Uchyluji se do svého koutku a hraju si s elektřinou. Již ani tak nehledám bolest, ale spíš uspokojení. Stávám se zručný. Z experimentů, které jsem tehdy dělal by Tormovi vstávaly hrůzou nejenom vlasy. Jakožto studující elektrotechniky výrazně podceňuji veškerá nebezpečí. Objevuji slaný roztok - vynikající elektroda. Občas dojde k ionizaci ... neopakovatelný pocit. V dané chvíli sice trošku šok ... opravuji ... dost šok ... opravuji velký šok ... a i trošku té hrůzy, ale posléze krásné pocity. Vzhledem k silnému srdci však přežívám.
Stárnu - a zvykám si na to, že převážnou část svého života jsem úplně normální a občas si dopřeju exkurzi "za hranice všedních dnů". Přestože žiji počítači, k internetu se dostávám až koncem 90. let. Poměrně záhy objevuji Eleferno a Tormovy povídky. Při jednom mém delším pobytu mimo republiku manželka objevuje v historii odkaz na jednu z povídek Iževského cyklu. Je otřesena jak je možné, že může mít dvě děti s takovým úchylem, který si toto může číst.
Naštěstí jsem mimo republiku. Vracím se až za několik měsíců a vítá mě manželka, která se mezitím vzdělala v BDSM a zjistila, že jí to "něco říká". Chápu to jako úlitbu manželství a společné odpovědnosti za výchovu dětí. Navíc jsem si zvykl po dlouhá desetiletí žít se svojí úchylkou sám. Manželčiny útoky jsou čím dál cílenější - nakonec dochází k prvním hrátkám. Zjišťuji však, že je jednoduché si hrát sám se sebou, ale již to není tak jednoduché s někým jiným. Pokud sám k sobě si dovolím upustit od mnoha bezpečnostních pravidel (mám je již z Eleferna v malíčku), tak si to netroufnu při zapojování manželky. Proto nakonec v podstatě upouštíme od elektrohrátek a spokojíme se s klasickými disciplínami BDSM. I to nám přináší oběma mnoho, mnoho radosti a oživuje to náš již poněkud churavějící sexuální život.
Stárnu. Život jde dál. Začínám pochybovat, jestli jsem vůbec úchyl. O čem nepochybuji, je o tom, že úchyl je manželka. Jeji prožívání orgasmu v situaci kdy je svázaná, zavoskovaná a pokud možno co nejvíc chrastící různými skřipci a kolíčky je mnohem bouřlivější než při klasickém milování. A co víc. Od začátku chce do společnosti. Do úchylné společnosti. Pasivně sleduje internetové diskuze.
Stárnu. Již mnoho let si zpestřujeme život úchylnými praktikami. Nyní se chystáme do společnosti. Úchylně společnosti. Jak se tam dostat?
Nevím. Co třeba zkusit na začátek napsat příspěvek do blogu?
Píšu si rád. Nikdo to nečte. Většinou je to proto, že mi dlouho trvá, než vyjádřím jednoduchou myšlenku. Pokud se na tomto serveru našel masochista, který to dočetl až sem a může mi pomoct, vyzývám jej. Prosím, zkrať tento příspěvek na únosnou míru a předej příslušným autoritám k nahlédnutí. Třeba by to mohla být vstupenka?
