"Tamaro, já tě upozorňoval, že se nebudu rozpakovat ten bičík použít. Tady se ohni přes ten stůl, sukni vykasat do pasu a punčocháče ke kolenům."
V controllingu se rozhostilo nevěřící ticho. Porušila jej vedoucí celní deklarantka. "Tamaro, neslyšíš ?" Kdyby upadnul špendlík, byla by to slyšitelná rána. Účetní nepřímých nákladů se zvedla ze židle a s pohledem upřeným na bičík se opřela dlaněmi o stolek s celními tabulkami.
"Tu sukni a punčocháče. Kolik myslíš, že zasluhuješ ?"
"Vůbec netuším... Deset ?"
"Napoprvé dvacet. Počítej."
"Nemělo by to být na holou ?", vmísila se deklarantka.
"Na tebe taky dojde."
Na kravaťáka se upřelo šest párů podivně lesklých očí. První pět ran bylo spíš plácnutí na zkoušku a když kravaťák viděl, že bunt ani vytáčení milice, rychlé psychiatrické pomoci ani ochranky nehrozí, přidal na razanci. S jistým potěšením zaznamenal, že deklarantka si odpočítává rány tiše pro sebe. Dvacátou usadil opravdu od srdce a pohladil Tamaru po vlasech.
"Hodná. Běž si sednout."
První reakce v podobě zkoumavých pohledů zaznamenal kravaták už odpoledne na informatické poradě. Na cestě do Kyjeva ho pak zastihnul kolegův telefon.
"Je to pravda ?"
"Co máš na mysli ? Ty ztracené kontejnery ?"
"Že jsi seřezal Tamarku."
"Je. Hledají mě policajti ?"
"Ne, Tamarka."
