Zřejmě žádná úchylka nemůže říci, že se jednoho krásného dne probudila a řekla si: „tak, jsem úchylka a baví mě to a to a ještě tohle". Ani já taková nejsem. Když jsem se zkoušela dobrat roku, měsíce, dne, kdy jsem začala mít tak trochu neobvyklé koníčky musela jsem se vrátit do minulosti dál než jsem původně čekala. Nakonec jsem konstatovala, že jsem úchylkou od narození a že bylo jen otázkou času, než jsem to v sobě sama objevila a dokázala to pojmenovat.
Jako malá jsem byla úplně normální dítě, které si rádo hrálo s ostatními. Jen ty hry občas přišly dospělým poněkud zvláštní. Rozhodně nesouhlasili, aby mě má kamarádka tahala doma na vodítku, když jsme si hrály na pejska a paničku. Zkusili jsme psa zaměnit za koně, ale to mě tolik nebavilo. A ani ponynka ze mě časem nevyrostla. S pochopením se nesetkala ani má záliba v uzlování, které jsem si oblíbila zejména v době navštěvování skautského oddílu. Bavilo mě omotávat se provázky a zkoušet se z toho sama dostat. Postupem času mi ale stačilo jen svázání samotné - o zápasení s provazy ve snaze o vysvobození jsem ani takový zájem neměla.
Nic se ale nedalo vytknout mým hrám s panenkami. Nezúčastněný pozorovatel by totiž nebyl schopen pochopit, jaký příběh jsem své hrdince vymyslela. Zatím, co si ostatní holčičky hrály na spokojený život Barbie a Kena, kteří žili v krásném, luxusním domě americký sen, mé hrdinky se zpravidla ocitaly v temných sklepeních hradů, uprostřed hlubokých lesů, uneseny potměšilým zloduchem, kterému musely sloužit, nemajíc šanci na záchranu. Povětšinou se se svým údělem časem smířily a ještě je to bavilo, když se do padoucha nakonec zamilovaly - což byl můj oblíbený happy end.
Podkladem pro mé příběhy se staly některé obrázkové knížky, týkající se historie, které jsem dostala. Zejména mě zaujaly kapitoly o věznění ve středověku a o tortuře a tak jsem se záhy stala i pravidelnou návštěvnicí místní knihovny a mezi výběr mé literatury patřily zejména čarodějnické procesy a historické příběhy. Vysloveně jsem si oblíbila kata Mydláře a záhy i jeho kolegu Sansona.
Povyrostla jsem a zanechala panenek i hraní si na zvířátka. Záliba v knihách ale zůstala a k tomu se připojil další zdroj pro mé představy - televize. Najednou mi přišlo, že hrdinek, které věčně někdo někam unáší, vyplácí bičem a snaží se je krotit je čím dál tím víc. Z dnešního pohledu spíš myslím, že jsem takové filmy začala cíleně, podvědomě vyhledávat. Nevěděla jsem proč, ale děvčata v nesnázích mě zkrátka přitahovala a já se ráda vžívala do jejich postav. Milovala jsem Angeliku, kterou se snažil (bohužel marně) zkrotit sultán i všechny ty princezny, které (bohužel) vždy včas zachránil nějaký hrdina.
Jednou, z pro mě poměrně zlomových chvil, byla noc, kdy jsem se připlížila potichu k televizi a podívala se na Peříčko. Byla jsem strašně zvědavá, na co že se to ti dospělí dívají a proč se na to nemohu dívat já. Co čert nechtěl, byl to zrovna díl věnovaný BDSM s praktickou ukázkou za doprovodu Ameno od Ery. No krása. A hlavně - bylo to celkem dobré ztělesnění toho, co se mi už dlouho honilo hlavou. I přes to jsem ale nabyla dojmu, že jde o poměrně ojedinělou věc, že ti lidé v televizi, i když jsou mi sympatičtí, jsou divní a já jsem taky divná. A že by bylo nejlépe, abych si tyhle představy rychle vytloukla z hlavy, protože zkrátka nemohou být normální. Na nějakou dobu jsem sama sebe přesvědčila, že bude nejlépe na podobné věci vůbec nemyslet a dokonce se mi to i dařilo, dokud nedošlo k připojení mého Win95 k internetu. Štastnou náhodou jsem při hledání fantasy povídek narazila i na stránky, které měly s Pánem prstenů pramálo společného, ale zato jsem díky nim dokázala pojmenovat to, co se mi líbí a začala nasávat informace jako houba. Hledala jsem už cíleně tématickou literaturu a přišla na autory, jako De Sade, nebo Pauline Reage.
Chtělo to ale přeci jen ujištění, že nejde o čistou teorii a že existují i jiní lidé, kteří mají stejné představy jako já a že je dokonce realizují. Začala jsem chodit na chat, Když si na to teď vzpomenu, musím se smát. Já, sotva šestnáctka, vydávající se za ostřílenou dvacítku s proporcemi 90, 60, 90 jsem se jala konverzovat s nicky, obsahujícími dom, master, pan, tvujpan a podobně. Hlavním cílem, který jsem si vytyčila bylo dozvědět se toho co nejvíce a zároveň toho na sebe co nejméně povědět. Všechny mé znalosti sice byly teoretické, ale i tak se mi celkem snadno vedlo psát dlouhé příběhy po netu a tím i vytahávat z ostatních nové a rafinovanější způsoby mučeníčka, které jsem ještě neznala. Sem tam jsem si před spaním znovu přehrávala virtuální příběhy, až se mi jednou večer stalo, že jsem v zápalu představivosti sundala noční košili, stáhla krk páskem a kleče na zemi si představovala, jak přede mnou stojí můj imaginární Pán. V tom vešla do pokoje maminka. Stačila jsem naštěstí rychle zareagovat a tak jediné, co uviděla, bylo bílé pozadí vykukující z pod křesla, když jsem se snažila, aby nezahlédla onen pásek. Na otázku, co tam dělám, jsem odpověděla, že mi za křeslo zapadla propiska. Dodnes nevím, jestli tomu uvěřila, ale dál se už neptala a odešla. Od té doby jsem začala na vlastní kůži zkoušet mučeníčka, která byla proveditelná v rámci mých možností a tak jsem objevila netradiční využití svíček a kolíčků. Najednou jsem se nedívala na svět „normálníma" očima, ale očima „úchylčíma", když jsem u každého druhého předmětu přemýšlela, jak by šel využít na hraní.
Přes to, že jsem měla možnost si s mě podobnými lidmi popovídat online, nevěřila jsem, že bych někoho takového mohla potkat i naživo. Zvlášť mě skličovala představa, že nikdy nebudu chodit s klukem, který by splňoval mé představy. Na druhou stranu jsem se ale nemusela bát, že by mi některá ze spolužaček takového kluka přebrala :-) Vanilkový vztah jsem si zkusila a zjistila, že to zkrátka není ono. Když chtěl po mě dotyčný vědět, proč ho opouštím, nebyla jsem schopná mu to zdůvodnit. Snad to bylo proto, že byl na mě tak moc hodný. Snad proto, že i kdybych si to zasloužila, nedokázal by mi nařezat, nebo mi alespoň dát pohlavek. Byl tak moc hodný, že jsem to nemohla vydržet.
Na nějakou dobu jsem zanechala hledání a snila o tom, že třeba dopadnu stejně jako Lee v Sekretářce a že si mě štěstí najde samo. A bylo to tak. Měla jsem více štěstí, než rozumu, když jsem potkala mou polovičku. Řekla jsem si, že se pokusím vysondovat, jak jsme na tom se společnými zájmy a zmínila se (úplně náhodou), že jsem (úplně omylem) narazila na nějaké divné stránky ... prý že o bdsm". Dotyčný opáčil, že už na ně zřejmě taky narazil a po chvíli se ještě zeptal, zda mě na nich něco zaujalo. Na rovinu jsem řekla, že s tím žádné zkušenosti nemám, ale nejsem proti experimentování - stále tónem, jako kdyby mě to zas až tak nezajímalo, ale dušička se uvnitř tiše radovala. A dál? Už jsem jen tiše přihlížela tomu, jak se mi začínají plnit mé sny, když jsem k osmnáctým narozeninám dostala obojek. Začala jsem zjišťovat, že představa bolesti je sice moc hezká, ale její skutečné prožití je ještě krásnější, zvláště pokud je působena člověkem, kterého milujete a pro kterého ji rádi podstoupíte.
