Abstrakt: Schizofrenie je psychická nemoc, obvykle (byť ne úplně právem) spojovaná s rozdvojením osobnosti. Co to má společného s BDSM? Kdysi jsem už jeden osobní článek (Coming out – zpověď šéfredaktora) na BDSM.CZ napsal. Po roce a půl jsem dospěl k názoru, že je nejvyšší čas napsat další. Všechny zde prezentované názory a zkušenosti jsou mé osobní. Jedním ze smyslů tohoto článku je znát váš názor na věc, nakolik je možno je generalizovat.
Safe, sane a hlavně consensual
Každá společnost má své tabu. Někde je to sex s nezletilým, v BDSM komunitě často porušení kréda SSC. Safe, sane, consensual – bezpečně, s rozumem a po vzájemné dohodě. Hlavně po vzájemné dohodě. Právě to přece odlišuje nás, hodné úchyly od těch zlých deviantů, o kterých se pak píše v černých kronikách, ne?
Jako dominant/sadista jsem mezi dvěma ohni: tím prvním je snaha nepřekročit onu tenkou stříbrnou hranici mezi světlem a temnotou. Tím druhým je moje vlastní orientace, to že celou tu šarádu dělám vlastně proto, že mě baví být ten zlej. Úchyl jsem principiálně proto, že mě baví lidem ubližovat, dělat jim věci, které jsou jim nepříjemné, ponižující a nutit je dělat to, co nechtějí... Pokud dělají něco pravda absurdního, ale pro ně příjemného, už to není taková zábava!
Podobné to je i na té druhé straně: jako submisiv/masochista si v hloubi duše přeji, abych byl nucen dělat něco, co se mi nelíbí, aby mi bylo děláno něco nepříjemného... Když mi někdo bude provádět něco, s čím přesně souhlasím, není to ono.
Nejlepší (pro oba) bývají okamžiky na hraně. Kdy se scénka dostane do šedé zóny mezi hranicemi vyslovenými a skutečnými. Ale jak je najít? Podle mého názoru to může přijít samo, po nějaké době úspěšného partnerství, kdy se oba naučí znát přání toho druhého a zejména pak poznat jeho skutečná, nevyslovená přání.
Ale musí to tak být vždycky? Povím vám jednu svou osobní zkušenost – jednu z těch, u kterých by mne zajímalo, zda se dají generalizovat. Čím více jsem se do Myshi zamilovával, tím méně schopný „top“ jsem byl, protože jsem měl až panickou hrůzu z toho, že bych jí mohl ublížit. Ne snad fyzicky (podle mého existuje jenom celkem málo běžných praktik, které zanechají závažné následky). Ale psychicky, tím že udělám něco, co ji zasáhne psychicky.
Mimo jiné i na základě tohoto úkazu jsem dospěl k závěru, že dostatečně přísný mohu co dominant být pouze k někomu, koho nemiluji. Což je, když nad tím tak přemýšlím, závěr dosti neradostný.
Dokud nás smrt nerozdělí?
Minulou úvahu jsem svou osobní zkušeností zakončil, tuto s vaším laskavým svolením (OK, i bez něj, bude-li to nutné), začnu.
Když jsem s Myshí před dvěma lety začínal, byl jsem beze vší pochyby dominant. A kromě toho, že jsme vesele úchylačili, jsem ji i skutečně vychovával, pomáhal jí být lepší. Prostě jsem ji vychovával k obrazu svému.
A postupně jsem s jistým překvapením zjistil, že opravdu vyrostla, že je schopnější a samostatnější. A dospěl jsem k závěru, že už nemám právo být její pán, že je sice pořád mezi námi rozdíl, ale už ne tak výrazný, aby to ospravedlňoval. A zjistil jsem, že to neumím hrát, když to v hloubi duše necítím.
Zajímalo by mne, zda vůbec je možné zachovat D/S vztah dlouhodobě. Myslím tím vztah dvou lidí, kteří spolu skutečně žijí a D/S mají (nebo chtějí mít) jako životní styl. Je možné zachovat ten nerovnoprávný vztah s pevně danými pravidly po dostatečně dlouhou dobu?
Podle mého soudu musí zákonitě nastat spousta situací, kdy subinka uvidí svého pána jednat způsobem, který mu rozhodně neslouží ke cti. Nikdo nejsme dokonalý a i dominant se často musí ocitnout v situacích směšných, trapných a takových, kde neprokáže zrovna ty nejlepší vlastnosti. A stejně tak i submisiv se často zachová způsobem velmi schopným, rázným a zodpovědným.
Mohu jako svého pána uznávat člověka, o kterém vím, že si neumí ani pořádně zavázat tkaničky u bot a po každých deseti krocích se mu rozmotají? Mohu se chovat jako k otrokyni k dívce, která prokazuje víc smyslu pro praktický život, než já jsem byl kdy schopen?
Může vůbec žít D/S pár ve skutečném D/S vztahu „dokud nás smrt nerozdělí“? Snad všechny páry, které znám a které bych označil za šťastné a jejich vztah za harmonický, žijí ve vztahu založeném na vzájemném špičkování, dobírání se a nevážnosti. To mi zrovna nesedí s představou reálného D/S vztahu. A abych řekl pravdu, neznám nikoho, kdo by dokázal takový vztah dlouhodobě udržet.
Nebo jenom znám špatné lidi? Co si o tom myslíte? Jak to funguje u vás? Dokážete svého pána uznávat a poslouchat, i když nechává špinavé ponožky vedle postele? Dokážete se kořit před tou "umělkyní", kterou přivede k zoufalství i myčka na nádobí? Povídejte ...
