Kazachstán je hodně zvláštní země. Vždycky byla, alespoň, co kravaťák pamatuje z dob, kdy byl ještě mladý kravaťáček a místo drahého obleku nosil džíny a v lepším případě tvídové sáčko, v horším pak kostkované flanelové košile či roláky s norskými vzory. Kravaťák se v oné době vzdělával v sovětském ekvivalentu MITu a velmi, velmi ho zajímala dívka jménem Světa - tedy Světlana - studující o ročník níž jistý obor, související s rychle roztočenými setrvačníky a precizními přístroji s mnoha ručičkami, stupnicemi a škálami. Původem z Kazachstánu, z hnízda jménem Usť-Kamenogorsk.
Sapí aktivity kravaťákovy ve městě K. spočívají (mimo jiné) v zavádění modulů FI, CO, MM a VM a jejich dotrimovávání na poměry ruského zákonodárství. To s sebou v určitých aspektech přináší i potřebu občasného dojasňování a odsouhlasování některých procesů a procedur s ruskými státními orgány. Nyní přišla na řadu celní správa.
Po neočekávaně rychlém a nečekaně se zakončivším meetingu na celnici v Kokrhákách pocítil kravťák potřebu znovu nabýt ztracené duševní rovnováhy.
Dalo se to čekat. Poté, co v kravaťákově okolí výrazně vzrostl počet uživatelek, oděných do leckdy až neesteticky průzračných halenek, přecházejících občas až v rozhalenky začal kravaťák raději nechávat dveře do zděděné kanceláře (z níž její původní držitel, zaměstnanec významného mezinárodního koncernu prchnul krátce po kravaťákově příjezdu) otevřené. Už proto, že odění některých kolegyň mohlo vyvolat dojem, že na ulici je horký konec května, nikoliv pomalu polovina prosince a kravaťák by se nerad dostal do řečí. Do dalších řečí. Historka o zmrskané Kotovské již mezitím stihla obrůst podrobnostmi, které se nikdy nestaly a zejména pikantní detaily o rukách a nohách, přivázaných roztrhanými punčocháči k nohám psacího stolu a puse zacpané kalhotkami ukazovaly na míru tvůrčí invence autorského kolektivu. Zejména na to, jaká videa asi frčí v místní půjčovně.
Krátce po přeletu dalšího Pershingu se město K. ponořilo do tmy. Na obloze, ozářené rudým světlem vzdálených požárů se ještě rozplývala jeho kondenzační stopa, když se přes město přehnala horká tlaková vlna a na mžikem opustěvších ulicích zařinčela okenní skla. Ze střech s rachotem sjelo několik plátů sněhu s mocnými rampouchy, které žhavý vzduch otavil do podoby ocumlaných lízátek.
Počasí se ve městě K. zbláznilo. Zatímco ráno lilo jako z konve a dopoledne vykukovalo cosi jako sluníčko, hned po obědě se strhla chumelenice vpravdě předvánoční. Teplota provedla cosi podobného, jako na přelomu let 1978 a 1979, během pár hodin spadla z plus osmi na mínus jedenáct. Sníh se stále sype a černé auto si v některých místech hraje docela úspěšně na sněžný pluh. Zatímco vedlejší ulice připomínají hlubokou Sibiř a dětičky v nich vesele rejdí na sáňkách, obě hlavní třídy budí dojem, že jimi prošlo opravdu veliké stádo opravdu velikých, býložravých dinosaurů, trpících opravdu velikým střevním katarem. Té šedožlutohnědozelené břečky je místy po prahy černého auta a na botách se nanáší i dovnitř. Během svačiny kravaťák vysomroval lopatku a auto trochu vykydal, hmota ale projevuje neočekávanou adhezi a kupodivu i kohezi.
Kravaťák večer spáchal dnešní příspěvek v ruštině na původně jiné téma, nicméně ranní čtení mailů jej dovedlo k tomu, že onen text zatím zůstane na flešce. Chandra není dobrý kamarád pro psaní.
"Tamaro, já tě upozorňoval, že se nebudu rozpakovat ten bičík použít. Tady se ohni přes ten stůl, sukni vykasat do pasu a punčocháče ke kolenům."
Mezinárodního devianta, obtěžujícího zaměstnankyně významného nadnárodního koncernu parkurovým bičíkem zatím nezavřeli a - dá-li se to posoudit - obtěžované zaměstankyni se to i líbilo, dnešní téma bude ale věnováno melancholii, venku je dušičkově a stav kravaťákovy mysli by bylo možno nazvat elegickým.
Když kravaťák někdy před dvěma měsíci kývnul na to, že do města K. pojede dělat styčného důstojníka, chodili se na něj dívat kolegové i z útvarů kravaťákově specializaci poměrně vzdálených. Chtěli se na vlastní oči podívat na toho cvoka, který dobrovolně leze do jámy lvové a málo toho, ještě lvovi strká hlavu do tlamy a a drbe ho přitom na koulích. S ohledem na kravaťákovy dřívější zkušenosti s tou zemí to samozřejmě není tak horké, kravaťák ale přesto ještě předtím, než kývnul (a smlouvu na tuhle akci nemá na papíře dodneška) získal od šéfova šéfa souhlas s tím, že v rámci úspěšného splnění mise může používat i svoje vlastní (leckdy hodně neortodoxní) metody.
Další legenda, vymyšlená úchyly a šířená, kde se dalo došla naplnění. Jezdím černým autem s tónovanými skly. A s automatickou převodovkou. Má, pravda, kliky i zevnitř, a to i na zadních dveřích a není to Oldsmobile ani Plymouth. Je to Golf. Od Sixtů je napucovaný, až přecházejí oči a místní orgáni ho občas považují za oficiální vozidlo. Když jsem ho přebíral, podepisoval jsem - mimo jiné - i papír, v němž se zavazuji nepoužívat vozidlo k výdělečným účelům a provozování taxislužby. No, půjčovna míní a život mění.
Číst dál: Kravaťák nostalgikem