Žalm 71
"Ahoj, co to bude, až to bude? Píšeš Jejíškovi, žes bylo hodné dívče?" Odsunul jsem židli a rádoby kurážně si přisedl.
"Mám napsat Pánovi vyznání," brouklo ďouče stydlivě a uraženě.
"A jde ti to samo, koukám?" Konec propisky byl okousaný stejně intenzivně, jako měla tři prsty umodřené.
"No, já nikdy na slohy nebyla. Ale když on řekl, že mě hýčká, vychovává a pečuje o mě a žeby chtěl slyšet..."
"Tak mu řekni, že ho máš ráda jako sůl."
"No, díky. To by to asi moc nedopadlo."
"No, já bych tě hned poslal pro pytlík soli a tlustší rákosku a prověřil bych to, jak moc se dá věřit pohádkám."
"No, jenomže on by to udělal doopravdy."
"No, takže...?"
"No tak co, ty Notakže." Naštvaně popotáhla nosíkem. Poposedávala a nedzvedávala se na židli, jakoby jí to sezení bolelo.
"Ukaž, co máš... tři řádky. Černou tužkou a držíš modrou propisku. To už je druhej pokus?"
"...mám to dopsat. Než půjdeme domů."
"Jinak ti to doplatí, žejo?"
Na světě se třemi šestáky
A zase jsem na chatu potkal zajímavé duše.
A zase jsem narazil na podezírání, co od toho vlastně očekávám.
A zase bylo nejpodezřelejší to, že fakt nečekám dnes večer sex.
Ať už mláďata, všvědoucí a přesto tak nezkušená, nebo harcovníci, co si hledaj tu dominu, která jim narozkaz vyhoní... všichni máme svoje vesmíry a jenom kapitalismus nám nakecává, že si prostě objednáme ideální protivesmír a on nám prostě na inzerát přijde.
Takže... no jo, fousatí strejdové posedávají na chatu a Zpovědnici a oslovují duše trpící a zbloudilé. Marní desítky hodin svých životů a je podezřelé, co od toho vlastně očekávají.
Jaro na krku, jaro v trysku takovém, že nám, nepřipraveným, podráží nohy a jako voda v jarním potoce protéká mezi prsty a já sedím s noťasem v parku a kochám se tím jarním povětřím.
Honí se v právě vyrašeném listí keřů, zaplétá svoje proudy do korun stromů a táhne mraky po nebi jak burlaci lodě řekou.
Na lavičce přes park proti mně se kočkují dvě dívčice.
Pod lavičkou našly jakýsi z typizovaných časopisů, kterými lze pouze listovat, protože už titulek každého článku vypověděl veškerou jeho myšlenku.
Vážnou dikcí předčítají ty titulky a prskají smíchy.
Nad stránkami s módou, kde cena je dlouhá jako katalogové číslo zvážní a jedna vykasá tričko z děje chápu, že říká něco jako "...no šáhni si, seděj mi v ní úplně skvěle a nemusela bejt zlatá."
"Tři měsíce, čoveče."
"Nejmíň čtyři. Viděls to tam? To do dubna není možný stihnout."
"Do března."
"No to už vůbec ne, dyť to je..."
"Jak to vydržíme?"
"No, budeme posilovat diskuzáky, abychom dočista nezblbli."
"Musíme zpunktovat občas nějakou hospodu. Znáš Satorovy mejdany?"
"Něco takovýho se bude muset udělat, jinak se tady uhryžeme mezi fejky nudou."
"Klucí... pohleďte a plalčte. Tohle je poslední kofola v Aťasu."
"A ještě ani není plná."
"Jo a Nenu vám vzkazuje, že máte dopít a další už nenalejvá, že už není z čeho."
"Tak to je konec."
...a kuřárna prvně v historii utichla.
Chtěl jsem psát páteční moudro nebo poetično na weekend, ale neměl jsem sílu.
Neměl jsem ani čas.
Chtěl jsem pak psát o tom, jak jsem na všechno sám.
Jak jsme se zaklínali, že tu budeme psát jako mourovatí, abychom něco změnili, ale vůkol pomřely můzy.
Jak člověk hledá pomocnou ruku, ale dostává jenom lajky na fejsbůčku.
Že mám sice plnej friendlist Přátel, ale stejně jako oni se na svět dívám přes vztyčenou pavézu víka noťasu, střílnou webkamery ve vozové hradbě krabice PC.
Že mi sice každou chvíli nějaký sub píše, jak touží sloužit a jak prosí, aby mohl pomoci D+D páru, ale nařezat dříví mi nepřijede žádný.
Číst dál: Žalm 71