Co mě k tomu vedlo, když nemám čas ani na to, abych dopsal svoje vlastní věci... no, narazil jsem víceméně omylem na text autora, který fakt neprodukuje nic podle mého gusta... ale tohle byla výjimka, jakoby to snad ani nepsal on, ale bylo to tak příšerně napsané, že jsem si to musel napřed přepsat, abych si to mohl vůbec vychutnat...!
No a když už jsem udělal dvě kapitoly, byla by blbost nedodělat mu to celý... a tak sami porovnejte rozdíl, no že to prokouklo?
PŮVODNÍ:
(...)
S jídelny jsme vyrazily s Andreou zároveň. Andrea mi prozradila, že jde učit a já se těšil, že budu mít prostor a času pro Terezku. Dorazil jsem až ke dveřím, kanceláře a zaklepal. "Dále" ozval se Terezčin hlas. "Ahoj Terezko, jak se dnes máš?" zeptal jsem se. "Dobrý den, pane učiteli. Mám se dobře" nasadila Terezka oficiální tón. "Copak se stalo, ty už mě neznáš?" "Jak to myslíte, pane učiteli? Známe se přece od chvíle, co nás představila paní ředitelka." Přestávalo se mi to líbit. Zamračil jsem se a podíval na Terezu. Ta jako by mimoděk ukázala na zavřené dveře ředitelky. "Aha, je tu paní ředitelka?" zeptal jsem se. Tereza souhlasně kývla. Já však věděl, že Andrea učí jinde. "To se mi hodí, potřebuji s í něco probrat, můžu dál?" Tereze vyskočila jako píchlá jehlou: "Ne to nejde, pane učiteli. Paní ředitelka má teď důležité jednání a nepřeje si být rušena." Bylo mi to jasné, něco se děje. Tereza zatlouká. Myslel jsem, že se jí u mě líbilo. Nějak jsem jí věřil. Bylo to citové, ale tohle mě zarazilo. Nedal jsem, ale na sobě nic znát. Otočil jsem se a pomalu odcházel, na odchodu jsem ještě prohodil směrem k Terezce: "Tak já přijdu později."
(...)
NOVOZROZENÉ:
(...)
Z jídelny jsme vyrazili s Andreou zároveň. Rozloučili jsme se s tím, že jde učit a já se těšil, že budu mít prostor a čas pro Terezku. Dorazil jsem až ke dveřím kanceláře a zaklepal.
"Dále!" ozval se Terezčin hlas.
"Ahoj Terezko, jak se dnes máš?" zeptal jsem se.
"Dobrý den, pane učiteli. Mám se dobře," nasadila Terezka oficiální tón.
"Copak se stalo, ty už mě neznáš?"
"Jak to myslíte, pane učiteli? Známe se přece od chvíle, co nás představila paní ředitelka."
Přestávalo se mi to líbit. Zamračil jsem se a podíval na Terezu. Ta jako by mimoděk ukázala na zavřené dveře ředitelky. "Aha, je tu paní ředitelka?" zeptal jsem se.
Tereza souhlasně kývla. Já ale vím, že Andrea učí jinde!
"To se mi hodí, potřebuji s ní něco probrat, můžu dál?" Tereza vyskočila jako píchlá jehlou: "Ne, to nejde, pane učiteli. Paní ředitelka má teď důležité jednání a nepřeje si být rušena!"
Bylo mi to jasné, něco se děje. Tereza zatlouká. Myslel jsem, že se jí u mě líbilo. Věřil jsem jí! Bylo to citové, tohle mě zarazilo. Nedal jsem ale na sobě nic znát. Otočil jsem se a pomalu odcházel, na odchodu jsem ještě prohodil směrem k Terezce: "Tak já přijdu později."
(...) 
