Vaginální fotopletysmograf a zařízení pro ženy: Měření ženského vzrušení.

Abstrakt:

Výzkumníci začali vyvíjet a navrhovat přístroje pro měření fyziologických změn žen během sexuálního vzrušení v kontextu druhé vlny feminismu na konci 60. a začátku 70. let 20. století. Řada přístrojů zaměřených na ženy byla použita pouze jednou nebo dvakrát kvůli jejich bolestivosti, nepraktičnosti nebo neschopnosti poskytnout kvalitní data pro analýzu.

Mezi přístroje pro ženy, které dosáhly stability ve výzkumné komunitě, patří vaginální fotopletysmograf (neboli vaginální fotometr) a labiální termistor.

Vaginální fotopletysmograf měří vaginální objem krve (VBV vaginal blood volume) nebo vaginální pulzní amplitudu (VPA vaginal pulse amplitude) v závislosti na tom, zda výzkumník používá stejnosměrný (DC) nebo střídavý proud (AC). Ačkoli je vaginální fotopletysmograf v současnosti nejpopulárnějším nástrojem ve studiích ženské sexuality, skutečnost, že si nikdo není jistý, co měří, nebo co tato měření ukazují, snižuje jeho užitečnost. Vzhledem k problémům spojeným s vaginálním fotopletysmografem, výzkumníci často spojují tento, nebo jiná genitální měření s mimogenitálně specifickými měřeními, jako jsou manžety na měření krevního tlaku, respirátory a termografy. Tyto kombinace přístrojově shromážděných dat za poslední čtyři desetiletí ukazují, že celkové subjektivní a fyziologické vzorce sexuálního vzrušení korelují u mužů mnohem častěji, než korelují ženské vzorce. Zdali jsou tyto genderové rozdíly fyziologicky podmíněny, nebo jsou způsobeny výsledky z nesrovnatelných přístrojů, zůstává otevřenou otázkou.

Klíčová slova: Vaginální fotopletysmograf, Vaginální fotometr, Labiální termistor, Výzkum sexu, Sexuální vzrušení, Sexualita

Historický kontext

S rostoucím akademickým zájmem o výzkum sexu v poválečné vědecké éře rostly i profesní organizace a časopisy, které podporovaly sexuologii jako legitimní obor. Setkání akademické Společnosti pro vědecké studium sexu (SSSS) začala v roce 1957 v New Yorku a organizace byla formálně formována v roce 1960. Rada Spojených států pro informace a vzdělávání v oblasti sexuality (SIECUS), organizovaná za účelem poskytování informací o sexu širší americké veřejnosti, byla založena v roce 1964 (Bullough 1994). Richard Green byl v roce 1971 zakladatelem a prvním editorem Archivů sexuálního chování, které se staly záznamovým časopisem pro sexuologii a vedl organizaci prvního setkání Mezinárodní akademie sexuálního výzkumu ve Stony Brooku v New Yorku v roce 1975 (Green 1971, 1985; Bullough 1994). Vytvoření a použití specifických přístrojů k měření aspektů ženské sexuality, včetně vaginálního fotopletysmografu, se shoduje s rozvojem sexuálního výzkumu jako akademické disciplíny. Od doby vydání knihy Human Sexual Response v roce 1966 začal růst profesionální akademický zájem o lidskou sexuální fyziologii a zejména o sexuální fyziologii žen (Masters a Johnson 1966). Pro akademiky, kteří se zajímali o podrobnější zkoumání zjištění Williama Masterse a Virginie Johnsonové, byl konec 60. a 70. let 20. století obdobím experimentů a zkoumání.

Dostupnost antikoncepční pilulky ve Spojených státech od roku 1960 také kontextualizovala změnu ve vědeckém myšlení ze strany výzkumníků zajímajících se o sexuální fyziologii (Tone 2001; Gordon 2002; Watkins 2001). Jak píše Elaine Tyler May: „pilulka poprvé v historii umožnila oddělit antikoncepci od pohlavního styku“ (May 2010, s. 57). Pilulka učinila antikoncepci neviditelnou během pohlavního styku, na rozdíl od kondomu, diafragmy, nebo používání odnětí (předčasené ukončení sexuálního aktu = coitus interruptus) jako antikoncepční metody. Pilulka vědcům usnadnila vidět a studovat sexuální vzrušení, touhu a chování žen odděleně od jejich reprodukčních schopností. Ačkoli „dostupnost určité technologie zřídka vytváří okamžitou změnu v hluboce zakořeněných kulturních hodnotách“, tvrdí May, „pilulka byla součástí měnícího se kulturního prostředí, které se postupně stávalo tolerantnějším“ (tamtéž, s. 73). Toto tolerantnější kulturní prostředí ovlivnilo i lékařské a vědecké komunity. Profesionální, technologické a kulturní faktory společně umožnily zrealizovat základní výzkum anatomie a fyziologie ženského pohlaví.

Profesionalizace výzkumu ženské sexuality probíhala v rychle se měnícím akademickém, právním a kulturním prostředí. Hormonální antikoncepce byla poprvé schválena americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v roce 1960, do západního Německa se dostala v roce 1961 a do východního Německa v roce 1965 a do konce desetiletí (květen 2010) ji používaly miliony žen po celém světě. Práva žen týkající se jejich sexuálních a reprodukčních práv procházela radikálními změnami. V roce 1965 Nejvyšší soud USA potvrdil právo ženatých/vdaných osob používat umělou antikoncepci v případu Griswold v. Connecticut a svobodné osoby získaly zákonné právo vlastnit antikoncepci v případu Eisenstadt v. Baird (1972) (Johnson 2005; Mims 1972). Právo ženy na potrat bylo legalizováno v lednu 1973 po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Roe v. Wade. Nicméně od roku 1974 se americké feministické hnutí druhé vlny jako celek potýkalo s obtížemi, částečně kvůli porážce celostátní kampaně za dodatek k Ústavě USA o rovných právech (Mansbridge 1986; Berry 1988). Hnutí se navíc začalo tříštit kvůli otázkám, jako je rasa, třída, sexuální identita a lesbický a radikální separatismus (Gerhard 2001). Nicméně feminismus druhé vlny již zanechal trvalý dojem v akademickém výzkumu sexuality.

Ústředním poznatkem radikálních feministek bylo, že „hodnota sexuálního sebeurčení žen [sloužila] jako základ feministické politiky“ (Gerhard 2001, s. 193). Zlepšená schopnost žen projevovat své sexuální sebeurčení se stalo jednou z motivací pro výzkumníky sexuologie v akademickém i klinickém prostředí.

Výzkumníci si navíc byli vědomi kulturních změn týkajících se práv žen a jejich sexuality a pociťovali dopad těchto změn ve svém každodenním profesním životě. Jeden z nich v přehledu literatury o sexualitě žen napsal: „Povědomí o politických, osobních a sociálních právech žen je v západní kultuře relativně nedávným vývojem a toto povědomí je v současnosti silným impulsem pro výzkumníky a klinické lékaře v oblasti sexuologie“ (Hoon 1984, s. 768).

Výzkumníci se zájmem o základní sexuální fyziologii se nejen inspirovali z globálního ženského hnutí, ale byli také ochotni věnovat čas, energii a zdroje vědě, která by se mohla projevit v novém a lepším pochopení ženských těl jako sexuálních entit nad rámec jejich reprodukčních schopností. Zájem o výzkum sexuální fyziologie žen dosáhl vrcholu akademického zájmu mezi lety 1974 a 1984. Od poloviny 80. let 20. století se oblast výzkumu sexuality jako celku rozšířila do několika podoborů.

Na začátku 80. let se roztroušení výzkumníci sexuality, včetně těch se speciálním zaměřením na fyziologii, pokoušeli formulovat širší teoretické zázemí pro svůj obor. V roce 1981 dva psychologové z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) zhodnotili současné metodologické úvahy o výzkumu sexu. Výzkum sexu stále chápali jako „obor“, který „zahrnuje řadu vědeckých disciplín“, spíše než jako samostatnou disciplínu (Bentler a Abramson 1981, s. 226). Poukázali na to, že pracovníci v oboru přijímají postupy – a ne vždy ty nejlepší – svého domovského oboru a ne vždy se shodují na tom, jaké jsou nejlepší postupy (tamtéž). Některé podobory výzkumu sexu byly tak nové – například výzkum zaměřený na znásilnění – že nikdo dosud nevyvinul výzkumné protokoly, natož aby se shodl na specifických výzkumných problémech, hypotézách a teoriích. Výzkumníci v oblasti sexuologie se tedy zaměřili na ženy a na vývoj přístrojů pro výzkum žen vytvářeli nástroje a základy pro nový obor a novou disciplínu. Jak napsali Bentler a Abramson: „techniky a metodologie lze použít k získání počátečního pochopení jevu, který nebyl dobře měřen, systematicky pozorován ani zasazen do širších výzkumných kontextů“ (tamtéž, s. 227). Vytvoření a používání specifických nástrojů a dosažení konsensu kolem nich byly metodami k zajištění jednoty v oboru, který byl občas frustrujícím způsobem interdisciplinární a roztříštěný.

Škála pro měření: Vynalézání přístrojů pro měření ženské sexuální odezvy

Počínaje koncem 60. let 20. století a v návaznosti na akademický dopad široce čtené knihy Lidská sexuální reakce/odezva, výzkumníci zabývající se ženskou sexualitou experimentovali s širokou škálou zařízení pro zkoumání sexuální fyziologie žen (Masters a Johnson 1966). Julia R. Heimanová, nyní ředitelka Kinseyho institutu pro sex, pohlaví a reprodukci v Bloomingtonu v Indianě si konkrétně vzpomněla, že četla knihu Human Sexual Response a považovala ji za výchozí bod pro zkoumání genderových podobností a rozdílů v lidském sexuálním chování (Masters a Johnson 1966; Heiman 2013). Také si vzpomněla na vliv Helen Singer Kaplan na vědecký zájem o ženskou sexualitu, ačkoli Kaplan byla psychoanalytička a ve své práci nepoužívala přístroje (Bergner 2009; Kaplan 1974). Ačkoli žádný další badatel nenásledoval Masters a Johnsonové v dalším zdokonalování technologie penis-kamery, myšlenka zaměřit vědeckou pozornost na ženy a na využití technologie k vědeckému mapování vnitřků ženských těl se ujala i v představách dalších vědců.

Některé rané přístroje a procesy byly pro dobrovolné ženské subjekty tak bolestivé, že z laskavosti k subjektu – nebo zklamání z výsledků – přístroje okamžitě zmizely z prostředí lékařských časopisů. Dvě skupiny výzkumníků, jedna v USA a jedna v Německu, použily nápadité metody, aby zvážily roli děložních kontrakcí v sexuálním vzrušení. Připevnily gumový balónek k polyethylenové trubici, která byla umístěna do dělohy (pravděpodobně pomocí specula) a naplněna vodou. Výzkumníci poté měřili tlak kontrakcí na balónek pomocí snímače připojeného k záznamníku, ale subjekty pravidelně balónek vytlačovaly kvůli extrémní bolesti (Bardwick a Behrman 1967; Jovanovic 1971). Jak suše poznamenal jeden recenzent, „zavedení balónku do děložního čípku je pro mnoho žen poměrně bolestivé, což by omezovalo užitečnost této techniky“ (Zuckerman 1971, s. 316). Je těžké si představit nepohodlí, které některé subjekty musely pociťovat, když se během takových postupů snažily udržet vzrušení (obr. 4.1).

Výzkumníci také zkoumali myšlenku měření sexuálního vzrušení žen prostřednictvím změn tělesné nebo konkrétně genitální teploty. Seymour Fisher a Howard Osofsky, lékaři z Upstate Medical Center v Syrakusách ve státě New York, vyvinuli zařízení, které měřilo teplotu ženy uvnitř její vagíny (Fisher a Osofsky 1967, 1968). Masters a Johnson použili elektrody k měření pH, ale nikoli teploty, vagin ženských subjektů dříve v 60. letech 20. století (Masters a Johnson 1961a, b). Fisher a Osofsky se inspirovali knihami Sexual Behavior in the Human Female (Sexuální chování u ženy) a Human Sexual Response (Lidská sexuální reakce), protože to byly jediné dva citace v jejich článku z roku 1968 kromě jejich vlastní práce (Kinsey a kol. 1953; Masters a Johnson 1966; Fisher a Osofsky 1968). Zajímali se o relativní teploty v různých částech ženského těla během sexuálního vzrušení a o způsoby, jakými tyto teploty korelovaly, nebo nekorelovaly, se subjektivním měřením emocí žen ohledně jejich orgasmu v rozhovorech.

• (1) Gumový balónek,
• (2) plastová trubice mezi gumovým balónkem a tlakovou komorou,
• (3) tlaková komora s nádobou na vodu
• a (4) plastová trubice z tlakové komory do EEG kanálu.

42 vdaných žen ve své studii mělo ve třech samostatných záznamech měřené teploty připojené ke kotníkům, prstům, stydkým pyskům a prsům a termistorové sondy Yellow Springs jim byly zavedeny do konečníku a vagíny po dobu celkem dvaceti minut (Fisher a Osofsky 1968). Výzkumníci také měřili srdeční frekvenci a kožní odpor subjektů. Druhé a třetí měření zahrnovalo diskusi o zkušenostech subjektů s pohlavním stykem a orgasmem, částečné gynekologické vyšetření a určitý čas o samotě, během kterého subjekt pravděpodobně mohl masturbovat. Popis měření je bohužel v tomto bodě nejasný, ačkoli se zdá, že subjektům byla nabídnuta možnost autostimulace a vědci při tom sledovali jejich měření (tamtéž). Výzkumníci dospěli k závěru: „Čím vyšší je vaginální teplota, tím větší je tendence prožívat orgasmus jako vysoce vzrušený, neobvyklý stav a nebýt si vědom pocitů slabosti nebo únavy“ (tamtéž, s. 223). Rektální a vaginální teploty byly podobné, stejně jako teploty kotníků a prstů, takže všechna tato měření teploty poskytla jen málo nových informací o ženských pohlavních orgánech. Vzhledem k relativně nevýznamným výsledkům měření standardizovaných teplotních sond v pochvě a konečníku – ty byly jednoduše invazivnějším způsobem měření tělesné teploty – se ostatní výzkumníci v oblasti sexuologie po další desetiletí nezabývali měřením teploty genitálií. Porodníci a gynekologové místo toho zaměřili svou pozornost na měření vaginálního průtoku krve.

V roce 1965 dva izraelskí výzkumníci, Yoram Palti a Bruno Bercovici, použili nové technologie odrážející světlo k vytvoření prvního vaginálního fotopletysmografu (neboli vaginálního fotometru) (Palti a Bercovici 1967; Bercovici a Palti 1967). Bercovici byl porodník a gynekolog na Hebrejské univerzitě v Hadassah. Cílem výzkumného projektu Paltiho a Bercoviciho ​​bylo měřit průtok krve v ženských genitáliích, aby lépe porozuměli jejich cévnímu systému, protože vědci v této oblasti dříve pracovali pouze na nelidských samicech zvířat. Jejich vaginální fotopletysmograf, připojený ke konci standardního specula, zachycoval množství odraženého světla ve vaginálních tkáních pomocí fotoelektrické buňky se střídavým proudem. Miniaturní elektrické světlo svítilo na horní stěny pochvy a světlo se poté odráželo zpět do fotoelektrické buňky. Změny odraženého světla v důsledku pulzní frekvence subjektu byly převedeny na „variace elektrického potenciálu“ (triangulované měření výšky pulzu v milimetrech) a poté zaznamenány na elektrokardiografu (Palti a Bercovici 1967, str. 144). V druhém experimentu upravili své zařízení tak, aby zachycovalo pulzní vlny v horní i dolní části vaginy a porovnali je s pulzními vlnami prstu (Bercovici a Palti 1967). Toto měření nazvali „amplituda vaginálního pulzu“ (VPA) (obr. 4.2, 4.3).

Palti a Bercovici se zajímali o zjištění změn amplitudy pulzu v průběhu menstruačního cyklu, aby lépe pochopili souhru cévních a hormonálních změn u žen v jeho průběhu. Zjistili, že u žen bez gynekologických poruch byla amplituda pulzu nejvyšší kolem ovulace a kolem dvacátého prvního dne menstruačního cyklu ženy, ačkoli důvody nebyly jasné (Palti a Bercovici 1967). V žádném z článků nenaznačili, že by jejich zařízení mohli používat i jiní lékaři k jiným účelům, jako je měření vaginálního průtoku krve ke studiu sexuální fyziologie. Po společné práci na vaginálním fotopletysmografu Bercovici a Palti znovu spolupracovali v roce 1972 a zkoumali účinky estrogenů na cytologii, ale poté již společně nepublikovali (Bercovici a kol. 1972). Bercovici se po vývoji tohoto zařízení věnoval studiu vaginální cytologie a dále se jím nevěnoval (Bercovici a kol. 1973). Palti pokračoval ve studiu cév pomocí pletysmografie u zvířat a jiných částí lidského těla, ale ne v pochvě (Uretzky a Palti 1977). Protože jejich vaginální fotopletysmograf byl použit pouze pro dva malé experimenty v Jeruzalémě a svou práci prezentovali pouze na jedné konferenci, většina fyziologů o zařízení nevěděla, nebo se o jeho vlastní vývoj nezajímala.

• Vaginal wall = vaginalní stěna
• Light photocell = světelná fotobuňka
• Incident light = osvětlující (dopadající) světlo
• Reflected light = odražené světlo

• Incident light = osvětlující (dopadající) světlo
• Reflected light = odražené světlo
• Endometrium = sliznice dělohy
• Miniature light bulb = miniaturní žárovička
• Light sensitive surface = Světločivný/světlocitlivý povrch
• Photoelectric cell = fotoelektricka buňka
• Glass tube = skleněná trubice
• Grounded screen = uzemněné stínění
• Polyethylene tube = polyetylenová trubice

Američtí vědci se také inspirovali knihou Human Sexual Response, pro nové přístroje, které by mohly měřit aspekty sexuální fyziologie žen (Masters a Johnson 1966). Mnoho, ne-li většina těchto přístrojů, byly jednorázové experimenty, které nebyly ani předmětem plnohodnotného akademického článku, pouze popisy konferenčních prezentací nebo záznamy osobních rozhovorů experimentátorů s autorem v časopise. Ve většině případů neexistují žádné fotografie ani kresby, takže čtenáři musí použít svou fantazii, aby si znovuvytvořili/představili, jak taková zařízení vypadala. Rozmanitost přístrojů popsaných v těchto krátkých popisech ukazuje, jak kreativní byli výzkumníci v oblasti sexuality a jejich technici při přemýšlení o tom, jak zachytit data týkající se sexuální fyziologie žen, nemluvě o tom, jak trpělivé byly jejich subjekty s tím, aby byly přizpůsobeny podivným/neobvyklým/zvláštním sestavám. Tato rozmanitost také ilustruje, že vědci si v mnoha ohledech stále nebyli jisti, co vlastně měřili a co doufali, že zjistí o sexuální touze, vzrušení nebo reakci žen.

Marvin Zuckerman, profesor psychologie na Univerzitě v Delaware, při přípravě komplexního článku o fyziologických ukazatelích sexuálního vzrušení v letech 1969–1970, se tohoto úkolu chopil dvěma způsoby. Nejenže si přečetl veškerou dostupnou akademickou literaturu, ale také kontaktoval výzkumníky, kteří se na článku věnovali přípravě, aby mohl do svého článku zahrnout odkazy na jejich práci (Zuckerman 1971). Našel Charlese T. Tarta, tehdejšího profesora na Kalifornské univerzitě v Davisu, který byl nejvíce známý svou prací o stavu vědomí  (zejména vědomí změněného drogami). Počátkem roku 1969 Tart experimentoval s „klitorofotopletysmografem“, který měřil průtok krve v klitorisu (tamtéž, s. 315). Část zařízení obklopovala klitoris a byla upevněna na stabilizační tyči, která se zasouvala do pochvy. K stabilizační tyči byla také připojena fotobuňka pro měření průtoku krve ve vagíně. Tart nikdy výsledky svého zařízení nezveřejnil. Jiná skupina výzkumníků z Lékařské fakulty Floridské univerzity se pokusila měřit průtok krve klitorisem během spánku pomocí rtuťového tlakoměru u dvou žen, které měly zvětšený klitoris v důsledku onemocnění zvaného virilizující vrozená hyperplazie nadledvin (Karacan a kol. 1970; Roach 2008).

Při měření klitorisu těchto žen a penisů čtyř mužů (dva se stejným onemocněním, dva bez něj) uvedli, že všichni subjekty vykazovali noční erekce během REM spánku (rapid eye movement - REM). Neexistují žádné důkazy o tom, že by byl experiment opakován, možná kvůli nepohodlí subjektů a obtížím s dosažením pravidelných spánkových vzorců s takovým zařízením připojeným k genitáliím.

Dalším příkladem experimentování s přístroji pro měření genitálií byl Arthur Shapiro a jeho kolegové z Pensylvánské univerzity a Institutu Pensylvánské nemocnice, kteří prezentovali výzkum přístroje pro měření vaginální teploty na odborném setkání pro psychofyziologii spánku. Jednalo se o „tepelný průtokoměr pro vaginální stěnu... zkonstruovaný s použitím dvou termistorů držených ve stejných vzdálenostech od přední střední linie prstencem vaginální diafragmy“ (Shapiro a kol. 1968, s. 394). Zjistili, že vaginální teplota klesla, když byl subjekt vzrušený při fantazírování nebo poslechu audiokazety erotické literatury. Zaměřili se na měření vzrušení jednoho subjektu během spánku. S výjimkou výše popsaného experimentu na Floridské univerzitě a nejstaršího zaznamenaného použití penilního tenzometru v Německu byl tento experiment teprve třetím publikovaným příkladem výzkumu sexu, který zahrnoval použití přístrojů na spících subjektech (Ohlmeyer a Brilmayer 1947; Ohlmeyer a kol. 1944). Subjekt tohoto experimentu měl přes noc sedm REM fází a tři z nich měly alespoň jednu epizodu zvýšeného vaginálního průtoku krve.

Sedm epizod zvýšeného vaginálního průtoku krve se vyskytlo částečně během spánku s nerychlými pohyby očí (NREM), což ukazuje, že alespoň jedna žena zaznamenala podobné vzorce vzrušení jako Ohlmeyerovy subjekty (Ohlmeyer a kol. 1944). Shapirův kolega Harvey D. Cohen prezentoval následnou studii o čtyřech vzorcích sexuálního vzrušení žen v bdělém stavu na psychofyziologickém výzkumném setkání v roce 1970. Vaginální průtok krve se zvyšoval, když ženy fantazírovaly sexuálně, ale ne, když si představovaly, že jsou ve stavu strachu nebo úzkosti (Cohen a Shapiro 1971). Průtokoměr založený na diafragmě nebyl nikdy dále vyvinut, částečně kvůli Shapirově smrti, ačkoli Cohen se nadále angažoval ve výzkumu sexuality do poloviny 70. let 20. století (Cohen a kol. 1976). Další komplikací bylo, že každé zařízení muselo být vyrobeno a přizpůsobeno každému subjektu, což výrazně zvyšovalo čas a náklady na jakýkoli experiment s jeho použitím. Výsledky z tepelného průtokoměru byly prezentovány pouze na konferencích a nikdy nebyly publikovány v akademickém časopise, takže se jim dostalo jen omezené akademické pozornosti a neuchytily se jako zařízení, na kterém by ostatní mohli stavět a které by používali.

Vaginální fotopletysmograf, labiální klip a termograf

Trvalo sedm let po zveřejnění studií Bercovici-Palti, než ostatní vynalezli vaginální fotopletysmograf, který by byl pro subjektově přívětivější a který by zkoumal vztah vaginální fyziologie k sexuálnímu vzrušení a touze. Ačkoli byla kamera na penis ústředním bodem výzkumu sexuální fyziologie žen Williama Masterse a Virginie Johnsonové, Masters a Johnson si toto zařízení po svém nástupu do manželské terapie neponechali (Masters a Johnson 1966). Neexistovaly ani žádné fotografie ani podrobné popisy, takže pro kohokoli jiného bylo obtížné jej znovu vytvořit (Morrow 2008; Maier 2009). Další verze vaginálního měřicího zařízení, vaginální fotopletysmograf, byla vytvořena na katedře psychologie na Státní univerzitě v New Yorku (SUNY) ve Stony Brooku v roce 1974. Zařízení bylo vynalezeno v psychofyziologické laboratoři Jamese H. Geera, který v roce 1971 pracoval na projektech s postgraduálními studenty na téma strachu a reakcí na strach. Zatímco jeden z jeho mužských postgraduálních studentů snadno nastavil polygraf pro měření reakcí penisu, Geer vzpomínal, že „ženy pracující v laboratoři si stěžovaly, že naše studie jsou výrazně omezeny tím, že nemůžeme studovat ženy, a lobovaly za hledání metod pro studium reakcí u žen“ (Geer 2005, s. 285).

Když Geer četl literaturu o fotopletysmografii a přemýšlel o tom, jak by ji mohl aplikovat na ženy, nemohl najít vhodné umístění zdroje světla. Poté, co se o problému zmínil své ženě, navrhla, aby pomůcka měla tvar tamponu, protože ženy by byly s pocitem, kdy mají pomůcku této velikosti a tvaru ve vagíně, obeznámeny.

Ženy by také věděly, jak si ji samy zavést a vyjmout. Julia R. Heimanová, tehdejší postgraduální studentka v Geerově laboratoři, si vzpomněla, že postgraduální studentky v laboratoři Geerovi také radily s tvarem pomůcky (Heiman 2013).

Geer s pomocí George Sintchaka, laboratorního technika na psychologické katedře Stony Brook na SUNY, vytvořil takovou pomůcku ve tvaru tamponu (4,5 mm dlouhá a 1,2 mm v průměru - pozn. překladatele - pravděpodobně jde o chybu v rozměru a nejde o mm, nýbrž o cm???, tedy 4,5 cm = 45 mm a 1,2 cm = 12 mm) vyrobenou z průhledného akrylového plastu (Sintchak a Geer 1975). O Paltiho-Bercoviciho ​​designu, který vyžadoval, aby lékař nebo zdravotní sestra držely zrcátko na místě během měření (Geer 2005), si byli vědomi až zpětně. Heiman vzpomínal, že první návrhy měly tendenci se lámat a že i postgraduální studenti a laboratorní technici museli stanovit protokoly pro čištění a dezinfekci, protože každý přístroj by používalo více subjektů (Heiman 2013). Geerova finální iterace vaginálního fotopletysmografu, která je stále nejoblíbenější, obsahuje velmi malou lampu a fotobuňku, které byly poté připojeny k zásuvce pomocí můstkového/přemosťujícího obvodu a stíněných kabelů. Měří odražené světlo uvnitř vaginálních stěn v objemu vaginální krve (VBV) stejnosměrným proudem nebo amplitudu vaginálního pulzu (VPA) střídavým proudem (Geer et al. 1974; Geer 1975; Janssen et al. 2007). Objem vaginální krve vykazoval odhad celkového množství krve v pochvě, obvykle měřený jednou za sekundu po dobu tří až pěti intervalů po dvanácti sekundách (obr. 4.4).

Geer a jeho mladší kolegové testovali nový přístroj s dvaceti studentkami bakalářského studia na své univerzitě. Poté, co se subjekty úvodně setkaly se dvěma výzkumnicemi, aby se seznámily se studií, se vrátily do laboratoře podruhé pro samotnou studii. Výzkumníci je požádali o vyčištění vaginálního fotometru a odvedli je do soukromé místnosti, kde si subjekty vložily zařízení do vagíny a sledovaly neerotický testovací film spolu s filmem o jelenech, který vědci dříve používali u mužských subjektů (Geer a kol. 1974). Zpočátku si mysleli, že ženy na filmy o jelenech nebudou mít žádnou reakci, ale ženy na ně reagovaly téměř okamžitě, a tak okamžitě navrhli a provedli první studii, která demonstrovala, jak dobře zařízení funguje při měření fyziologického vzrušení žen (Geer 2005). Jak Geer a Sintchak uvedli ve svém článku popisujícím mechaniku vaginálního fotopletysmografu, „výzkum sexuálního vzrušení u žen byl omezen nedostatkem jednoduchého, spolehlivého a přitom neškodného postupu pro hodnocení objemu krve ve vagíně. Popsané zařízení poskytuje částečné řešení tohoto problému“ (Sintchak a Geer, 1975, s. 115).

Vaginální fotometr dokázal měřit aspekty sexuální fyziologie ženy, které méně citlivá penilní kamera William Masterse a Virginie Johnsonové nebyla schopna (Masters a Johnson 1966). V experimentech byly přístroje na genitálie používány spolu s dalšími druhy přístrojů. Experimentátoři střídali neutrální, násilné a erotické audiokazety a videokazety, aby zjistili, zda VPA a/nebo VBV mají nějaký vztah k sexuálnímu vzrušení, což je podobný proces, jaký předchozí výzkumníci používali s jinými nástroji. Takové rozhovory byly kombinovány s osobními rozhovory a písemnými dotazníky, aby se porovnala fyziologická měření s pocity a vnímáním vzrušení subjektů. V raných experimentech vědci zjistili, že VPA přímo souvisí se sexuálním vzrušením víc, než VBV (Heiman 1977; Heiman a Maravilla 2007). Vědci v současnosti obecně považují VPA za spolehlivější měřítko vzrušení, ačkoli některé studie ukázaly, že VBV a VPA jsou jen někdy spojeny se subjektivními pocity vzrušení (Janssen a kol. 2007; Woodward a Diamond 2009).

• Dental cement seal = utesnění dentálním cementem
• Clairex 904L photocell = fotobuňka Clairex 904L
• Shielded cable = stíněný kabel
• Drill = vrták, vyvrtaný (drilled)
• Forcable = předkabel
• Lamp = lampa, žárovka, osvětlení
• Countersink screw (flat-head screw) = zapuštěný šroub (nečouhající nad povrch)

Nicméně nějaký druh přístroje na genitál je nyní pro výzkum sexu nezbytný a obvykle se kombinuje s jedním nebo více negenitálními přístroji. Replikace amerických experimentů s vaginálním fotopletysmografem provedená kanadským výzkumným týmem s použitím šesti ženských subjektů potvrdila, že zařízení měřilo vaginální průtok krve související se sexuálním vzrušením. Navíc mělo největší citlivost na fyziologické změny ze všech šesti zařízení, která používali na subjektích najednou (včetně teploty čela měřené teploměrem, manžety na měření krevního tlaku, elektrod na nohou pro měření citlivosti kůže a amplitudy krevního pulsu a srdeční frekvence uvnitř snímače na prstu) (Hoon a kol. 1976).

Na rozdíl od manžety na měření krevního tlaku a zejména teploměru nebyl vaginální fotopletysmograf nepohodlný ani neohrabaný/nešikovný a „několik žen muselo být na konci klinických nebo experimentálních sezení připomínáno, že sonda je v jejich vagíně, takže pohodlí u tohoto měření zjevně není problém“ (tamtéž, s. 203). (poznámka 1)

Heiman podobně použila v rámci svého disertačního výzkumu více přístrojů k měření mužských a ženských reakcí na erotické podněty a zjistila, že „citlivějším měřítkem pro obě pohlaví byla amplituda genitálního pulzu“ na rozdíl od vaginálního průtoku krve (Heiman 1977, s. 272). VPA a amplituda penilního pulzu by mohly společně podpořit srovnávací výzkum genitálií, ale obecně se v 70. a 80. letech 20. století vědci zaměřovali na muže nebo ženy odděleně.

Možnosti a omezení měření

Vaginální fotopletysmograf zůstává nejoblíbenějším zařízením pro měření genitálií v posledních třech a půl desetiletí. Podle dvou lékařů, kteří prostudovali současnou literaturu o vaginálním fotometru, se „VPA (amplituda vaginálního pulzu) jeví jako nejspolehlivější, nejspecifičtější a nejcitlivější měření s většími amplitudami odrážejícími vyšší úrovně průtoku krve“ (Woodward a Diamond 2009, s. 22). Kritici však opakovaně poukazují na řadu problémů s tímto přístrojem. Například může ve skutečnosti zachycovat více fyziologických procesů, nejen sexuální vzrušení.

Ženy jej nemohou používat během menstruace; nelze jej nastavit tak, aby zohledňoval anatomické, vlhkostní nebo teplotní změny v ženských vaginách; neposkytuje žádné anatomické informace; a jednotky měření (milivolty) jsou libovolné, spíše než relativní nebo absolutní (Janssen a kol. 2007; Heiman a Maravilla 2007).

Milivolty jsou měření výšky světelného paprsku z fotobuňky nahoru do vaginy, které musí výzkumník vypočítat ze základního měření před zahájením sexuálního vzrušení. Vzhledem k tomu, že základní měření se liší od osoby k osobě a od sezení k sezení v důsledku změn v menstruačním cyklu, musí být základní hodnota pro každou osobu přepočítána pro každou relaci (Henson a kol. 1977). Statistika a matematika zařízení jsou tedy obzvláště složité, zejména ve srovnání s absolutními měřeními, která poskytuje penilní tenzometr. Zařízení má omezení, pokud jde o to, co může měřit a kdy. Nemůže izolovat záznamy samotného VPA, takže zaznamenává artefakty pohybu, které nemají nic společného se sexuálním vzrušením. Subjekt proto musí během záznamu zůstat relativně v klidu a nelze jej použít pro studie spánku (tamtéž). Výzkumníci, kteří se pokusili použít vaginální fotopletysmograf, zatímco ženy masturbovaly, zjistili, že přístroj zaznamenával velké artefakty pohybu místo VBV nebo VPA (Geer a Quartararo 1976; van Dam a kol. 1976; Gillian a Brindley 1979; Henson a kol. 1982).

Záznam během orgasmu „jako prostředek kvantifikace ‚maximálního genitálního vzrušení‘ není možný, protože kontrakce pánevního dna během orgasmu vytvářejí artefakty v signálu, které zkreslují vazokongestivní reakci“ (Chivers a kol. 2009, str. 49). Maximální výška světelného pulzu během vaginálního vzrušení u jedné ženy, natož u žen obecně, tedy zůstává neznámá. Jinými slovy, přístroj speciálně navržený pro zkoumání sexuálního vzrušení žen není schopen zaregistrovat nejvýraznější a nejvýznamnější vrchol tohoto vzrušení. John Bancroft poukázal na problémy s odečítáním měření vaginálního fotometru během konference o psychofyziologii sexu v Kinseyho institutu v Bloomingtonu v Indianě. Vědci nevědí, „zda když se díváme na změnu VPA, díváme se na vzorec vaskulární odpovědi, který se může lišit od toho, který konkrétněji souvisí s tumescencí v klitorisu“ (Bancroft 2007, s. 58). Klíčovým problémem vaginálního fotopletysmografu je, co přesně měří: „Ačkoli bylo zjištěno, že oba signály [DC i AC] odrážejí reakce na erotické podněty, jejich přesná povaha a zdroj nejsou známy“ (Janssen et al. 2007, s. 254; viz také Hoon et al. 1976; Geer et al. 1974).

Geer, vynálezce vaginálního fotopletysmografu, si je dobře vědom jeho omezení téměř čtyřicet let po jeho prvním objevení v akademické literatuře. V článku z roku 2005 o historii tohoto zařízení napsal: „Jsem zklamán, že se neobjevilo fyziologicky vhodnější zařízení, které by bylo snadno použitelné a zároveň relativně levné“ (Geer 2005, s. 286). V literatuře se za posledních třicet let opakovaně objevovalo mnoho kritik tohoto zařízení (Henson a kol. 1977; Heiman a Maravilla 2007; Janssen a kol. 2007; Woodward a Diamond 2009). Dodnes se však stále hojně používá díky své nízké ceně, pohodlí pro pacienta, snadnému zavádění pacientem, schopnosti provádět měření po dlouhou dobu a schopnosti provádět vícenásobná, postupná měření a záznamy. (Woodward a Diamond 2009). Komunita zabývající se výzkumem sexuologie obecně, i když s obavami, akceptovala, že vaginální fotopletysmograf má určitou souvislost se sexuálním vzrušením žen, přestože přesná fyziologická povaha ženského orgasmu měřená tímto zařízením není známa. Autoři komplexní studie z roku 2009 navíc připustili, že „nevíme, co představuje maximální genitální odpověď u žen, ani zda existuje maximální genitální odpověď u žen ekvivalentní plné erekci u mužů“ (Chivers a kol. 2009, s. 49). Základní fyziologické otázky, jako je povaha vrcholného sexuálního vzrušení u žen, zůstávají nedostatečně prozkoumané.

Labiální klip a termistor

Jiní nadále experimentují s různými přístroji pro ženské genitálie. Vynález klipu, který měří teplotu stydkých pysků, je dalším specificky genitálním měřením u žen, o které akademický zájem rostl a slábl po první zveřejněné zprávě o jeho použití v roce 1977 (Henson a kol. 1977, 1978; Henson a Rubin 1978). Tehdejší doktorand Donald E. Henson vedl skupinu výzkumníků na Lékařské a rehabilitační fakultě Jižní Illinoisské univerzity (SIU) při vývoji klipu. Vycházeli z předpokladu, že teplota povrchu kůže je vynikajícím indikátorem změn objemu krve v periferní tkáni, a proto měření teploty v blízkosti vagíny by znamenalo zvýšený průtok krve (Henson a kol. 1977). Výzkum se pokusil zjistit, zda by mentální sexuální stimulace vyvolala změny teploty malých stydkých pysků, které by mohly být následně použity jako ukazatel celkového sexuálního vzrušení žen.

Výzkumníci ze SIU upravili tři sondy pro měření povrchové teploty od společnosti Yellow Springs Instruments tak, aby jedna byla připojena k stydkým pyskům subjektu, jedna k prsu a jedna ke stěně (sonda na stěně měřila okolní teplotu). Každá z deseti subjektů si mohla zařízení sama nastavit a každá z nich sledovala „kontrolní“ film a erotický film s nasazeným zařízením a zároveň hlásila své subjektivní pocity vzrušení. Osm subjektivních pocitů žen odpovídalo jejich fyziologickým změnám teploty, zatímco pocity a změny teploty u dvou žen se shodovaly. Navíc se u tří žen teplota stydkých pysků nevrátila na původní úroveň, pravděpodobně proto, že ženy zůstaly vzrušené i po skončení erotického filmu – což je situace, která se u podobných případů mužů nevyskytuje. Podle autorů „několik subjektů uvedlo, že bylo mimořádně obtížné zdržet se sexuálních fantazií během období po skončení erotického filmu“.

Je třeba poznamenat, že podobné zprávy nikdy nepředložil žádný z mnoha mužských subjektů, kteří se zúčastnili srovnatelných studií v této laboratoři“ (tamtéž, s. 409). Stejní vědci provedli jiný experiment s použitím labiálního termistoru a měření VPA a VBV vaginálním fotopletysmografem najednou a zjistili, že základní měření se v jejich studovaných populacích vracela nerovnoměrně (Henson a Rubin 1978; Henson a kol. 1979b). Ptali se, ale neodpověděli na tuto otázku: „Proč objem krve u některých subjektů klesá více, tlakový puls více u jiných a labiální měření u dalších více?“ (Henson a kol. 1979a, s. 467).

Labiální termistor má oproti vaginálnímu fotopletysmografu určité výhody: není tak intruzivní jako vaginální fotopletysmograf, lze jej použít během menstruace, používá absolutní stupnici měření (ve stupních) a nezachycuje mnoho artefaktů pohybu. Bohužel vyžaduje přesnou kontrolu teploty a po experimentálním použití se ne vždy vrátí na základní úroveň (Henson a kol. 1979a, b; Woodward a Diamond 2009). Studie SIU také ukázala, že aspekty sexuální fyziologie žen výzkumníkům unikaly, a naznačila potřebu specifických nástrojů a experimentálních protokolů, které by zachytily aspekty vzrušení žen, které by nástroje určené pro muže nebo pro nespecifikované pohlaví mohly přehlédnout. Studie také ilustruje dva přetrvávající problémy s výzkumem sexuality: že studie sexuální fyziologie někdy nezachycují plnou míru zkušeností subjektu, pokud fáze rozlišení trvá déle než průměrná testovací sezení; a že délka experimentálních sezení bývá založena na tom, jak dobře měří reakční cyklus průměrného mužského subjektu, spíše než průměrné ženské subjekty.

Termografie

Dalším klíčovým problémem při výzkumu sexuálního vzrušení žen bylo a zůstává, jak se zařízení propojilo se subjektem. Ačkoli vaginální fotopletysmograf a labiální termistor byly připojeny k genitáliím ženského subjektu, oba vyžadovaly, aby se subjekt dotýkal svých genitálií a manipuloval s nimi způsobem, který by mohl být nepohodlný nebo invazivní. Výzkumníci ze dvou různých univerzit v jižní Kalifornii společně hledali měřicí zařízení, která by vůbec nemusela být připojena k subjektu, a rozhodli se zaznamenávat snímky mužů a žen, které masturbují k orgasmu před termografickým přístrojem (Abramson a kol., 1981). Zahájili „ambiciózní výzkumný program“ s využitím termografického skeneru, který byl původně navržen k detekci teplotních změn u žen s rakovinou prsu (Hoon 1984, s. 770; Abramson a kol., 1981). Podle autorů „teplotní mapy neboli termogramy lze kvalitativně i kvantitativně analyzovat, což umožňuje detekovat jemné zvýšení teploty v důsledku nadměrné buněčné a metabolické aktivity“ (Seeley a kol. 1980, str. 77–78). Výzkumníci použili termograf UTI-Spectrotherm LWIR ve snaze zmapovat čtyřfázový cyklus reakce, který nastínili Masters a Johnson (Masters a Johnson 1966).

Termografický přístroj zaznamenal několik snímků obou subjektů, jednoho muže a jedné ženy, a autoři do svého článku zahrnuli čtyři snímky každého subjektu (Seeley a kol. 1980). Jejich zjištění týkající se vzorců teploty v těle během cyklu reakce se shodovala s výsledky Masterse a Johnsona, kteří zvenčí pozorovali vzory, zarudnutí a pocení na celém lidském těle během čtyřfázového cyklu. Kalifornští vědci učinili unikátní pozorování týkající se teploty v periferních částech těla, například to, že palce subjektů byly chladné, ale že jejich nehty byly teplé během fází vzrušení a orgasmu cyklu, „což naznačuje, že se jedná o vysoce cévní oblast“ (tamtéž, s. 83). Mužský šourek zůstával na stejné teplotě jako teplota jeho tělesného jádra, takže zvýšená teplota v jeho penisu a dalších částech třísel neovlivnila jeho spermie. Průtok krve v pánevní oblasti ženy se během fáze plateau zvýšil až do orgasmu a poté tam zůstal nahromaděn déle než krev nahromaděná v pánevní oblasti muže. Jinými slovy, tělo ženy po orgasmu se pomaleji vracelo do klidového stavu než tělo muže (tamtéž).

Tento objev, který naznačoval že ženské a mužské tělo zvládalo následné efekty orgasmu odlišně, odráží zjištění výzkumníků labiálních termistorů, že fáze odeznění (postorgasmické fáze) žen bývají delší než postorgasmické fáze u mužů (Henson et al. 1978). Tato pozorování ve srovnávacích studiích mužů zůstala do značné míry zajímavou poznámkou pod čarou a ženskou sexuální fyziologii. Koreluje to však s pozorováním Roye Levina že „nezdá se žádné zřejmé vysvětlení toho, že [ženy] mají delší orgasmy než muži a nejsou (zatím) známé důvody pro rozdíly v příčně pruhované svalové aktivitě mezi muži a ženami ve vztahu k jejich kontraktilní aktivitě při orgasmu“ (Levin 2007b, s. 43). (poznámka 2) Přístroj, který dokáže měřit fyziologické změny u žen a mužů ve stejné kapacitě, vyvolal otázky o genderové podobnosti a rozdílu v orgastické schopnosti, které zůstávají nezodpovězeny.

Pouze jedna další skupina pro výzkum pohlaví pokračovala v používání termografu, pravděpodobně kvůli jeho nákladnosti a potřebě speciálně vyškolených techniků pro zpracování a analýzu dat (Kukkonen et al. 2007). Kanadská studie z roku 2007 objasnila, že fyziologická míra teploty genitálií přímo odpovídala na subjektivní zkušenost účastníků s jejich vlastním sexuálním vzrušením. Kromě toho, genderově neutrální termograf, neinvazivní povaha, absolutní škála měření, poskytování údajů o celém těle ke studiu jako teplotní mapy a statisticky, a schopnost používat ji během ženské menstruace, to vše ji označuje jako a slibný nástroj pro budoucí studie (Abramson et al. 1981; Kukkonen et al. 2007; Woodward a Diamond 2009).

Srovnání s přístroji pro muže

Od poloviny 80. let výzkumníci testovali a vytvořili různé přístroje, jakkoli nedokonalé, zaměřené nebo používané pro sexuální výzkum žen. V té době také sexuální výzkumníci akceptovali a testovali validitu přístrojů používaných speciálně pro muže, jako je rtuťový gumový penilní tlakoměr, který John Bancroft a kolegové používali s homosexuálními muži a Davidem H. Barlowem a kolegové užívali s homosexuálními a heterosexuálními muži (Bancroft et al. 1966; Barlow a kol. 1970). Penilní tlakoměr, který byl nějakou dobu používán jako součást averzivní terapie, odloučil se od averzivní terapie a stal se – s některými modifikacemi, jako je nahrazení rtuti slitinou indium-gallium – a standardizovaným nástrojem v laboratořích sexuálního výzkumu po celém západním světě (Heiman 1977; Farkas a spol. 1979; Earls a Jackson 1981; Richards a kol. 1985; Janssen a kol. 2007). Elektromechanický penilní tlakoměr, který je o něco citlivější během raných fází erekce než rtuťový nebo indium-galliový tlakoměr, byl také vyvinut na počátku 80. let (Janssen et al. 1997, 2007).

Měření objem penisu, která původně sloužila k detekci homosexuálů v Československé armádě, nebo k averzivní terapii homosexuálů, se stala součástí standardního souboru nástrojů pro výzkumníky, ačkoli státní a místní vlády ve Spojených státech je také v současnosti používají u sexuálních delikventů (Freund 1957, 1963, 1965; Freund a kol. 1958; Abel a kol. 1998; Seto 2007). Samotná zařízení se nezměnila, ale účel, ke kterému je vědci používají, se změnil.

Nejnovějším přístrojem vyvinutým pro měření změn v mužských genitáliích je RigiScan, který má své výhody a nevýhody. RigiScan, který zaznamenává kontinuální záznamy rigidity a tumescence penisu, byl urologům představen v roce 1985 pro erektilní dysfunkci, ale sexuologové jej začali používat jako citlivější a úplnější měření sexuálního vzrušení mužů než tlakoměr penisu (Bradley a kol. 1985; Munoz a kol. 1993). Vědci jsou schopni kromě obvodu penisu změřit i jeho vzpěrnou sílu a axiální rigiditu. Je to však drahé (10 000 dolarů plus 240 dolarů za krabici s dvanácti kryty smyček), nebylo to ověřeno k uspokojení sexuálních fyziologů a ti si nejsou jisti, jak aplikovat měření vzpěrné síly a axiální tuhosti na specifické sexuální problémy, kterým jejich subjekty čelí (Sipski a kol. 2007). Od jara 2013 společnost Timm Medical, která tato zařízení vyráběla, ukončila používání RigiScanu (Janssen 2013). Podle Ericka Janssena, který toto zařízení používal ve své vlastní práci, „pokud jde o tuhost jako „koncový bod“, nevíme, jak tvrdé je dostatečně tvrdé... Takže dnešních 60%, v oblasti RigiScanu, je dostatečně tvrdých. To naznačuje, že nemluvíme o absolutních pravdách, ale o předpovědích“ (tamtéž, str. 434). Vědci používající RigiScan čelí podobnému dilematu jako ti, kteří pracují s vaginálním fotopletysmografem: jak kontextualizovat přístrojově shromážděná data, kterým zcela nerozumí.

Závěr

Lidská sexuální reakce a druhá vlna feminismu ovlivnily akademický obrat k vytváření přístrojů orientovaných na fyziologii žen (Masters a Johnson 1966). Vaginální měřicí přístroje byly vyvinuty v 70. letech 20. století, kdy první generace výzkumnic na postgraduálním studiu psychologie a poté s doktoráty v tomto oboru přinesla do své práce myšlenky a ideály posílení postavení, práv a samostatnosti žen. Vaginální fotometr jako objekt ztělesňoval novou feministickou citlivost vůči navrhování experimentů v oblasti sexuální fyziologie, které byly více v souladu s anatomií žen než předchozí experimenty. S aplikací umělé lubrikace se zařízení snadno vešlo do ženské vagíny s minimálním nepohodlím. Subjekt si mohl zařízení zavést sám s minimálními pokyny nebo zásahy ze strany výzkumníka.

Při výběru sexuálních podnětů, ať už zvukových, video, nebo písemných, dbali na to, aby zahrnuli materiály zobrazující sexuální aktivitu z pohledu ženy (obvykle heterosexuální, ale často i homosexuální). Výzkumné projekty s ženami jako vedoucími badateli nebo s ženami na vlivných pozicích ve výzkumných týmech se ujaly vedení ve vývoji výzkumných zařízení, která výzkum učinila pohodlnějším a méně invazivním pro ženské subjekty studie.

Přístroje nadále poskytují nové pohledy na těla mužů a žen jako místa skutečné a potenciální sexuální touhy a vzrušení, anatomicky i fyziologicky (Geer 1975). Výzkumníci nyní vyvinuli, upravili a vyřadili desítky různých přístrojů pro prohlížení nebo měření aspektů vnitřku ženských těl, prostřednictvím vaginálního fotometru, labiálního termistoru nebo pomocí zobrazovacích přístrojů, jako jsou magnetické rezonance nebo ultrazvuky (Heiman a Maravilla 2007; Everaerd a kol. 2007). Přístrojově generovaná data, zachycující obrazy sexuálních prostorů ženských těl, se stala trvalou součástí výzkumné diskuse o ženské sexualitě. Jak však uvádí jeden průzkum přístrojově shromažďovaného výzkumu sexuality, „povaha ženské sexuální reakce je velmi složitá a je ovlivněna mnoha faktory, které zahrnují psychosociální i fyziologické entity... Existuje řada nástrojů k měření sexuální reakce v obou těchto oblastech, nicméně mnoho z těchto nástrojů je omezeno svou invazivností, nedostatkem korelace se subjektivní reakcí a nedostatkem validace“ (Woodward a Diamond 2009, s. 34). V současné době je k dispozici mnoho přístrojů, které měří aspekty sexuality žen i mužů, i když vědci u řady z nich nacházejí vážné nedostatky.

Podtitul článku z roku 1984, který se zabývá výzkumem sexuality žen, „nenaplněný slib“ a mnoho možností pro výzkum sexuální fyziologie je stále nenaplněno (Hoon 1984, s. 767). Absence přístroje pro měření sexuálního vzrušení u žen, který by uspokojil psychology i fyziology, je sama o sobě nenaplněným slibem sexuální vědy jejím praktikům, čtenářům a mnoha lidem, kterých by se takový výzkum mohl dotknout.

Zavedení standardizovaných přístrojů pro výzkum v oblasti ženské sexuality otevírá mnoho nových cest pro výzkum. Zdůrazňuje také současný teoretický zájem o fyziologická měření jako prostředek studia genderové podobnosti nebo rozdílnosti. Výzkumníci v oblasti sexuality v posledních třech desetiletích obvykle porovnávali fyziologická měření sexuálního vzrušení subjektů se subjektivními měřeními vzrušení pomocí dotazníku nebo rozhovoru a mnozí zjistili, že korelace fyziologického a subjektivního vzrušení u mužů jsou mnohem vyšší než korelace u žen (Wincze a kol. 1977; Hatch 1979). Nedávná metaanalýza 130 studií porovnávajících vzorce vzrušení u mužů a žen zjistila, že ženy korelovaly své fyziologické a subjektivní vzrušení ve 29 procentech časů, zatímco muži v 66 procentech případů (Chivers et al. 2009, s. 36). I když takový rozdíl vedl některé výzkumníky k úvahám o evolučních vysvětleních, rozdíl může také souviset s obtížemi při porovnávání fyziologie žen a mužů, když údaje z vaginálního fotopletysmografu a penilního tenzometru mohou být obtížně interpretovatelné, natož porovnávací: „Rozdíl v shodě mezi pohlavími... by mohl být výsledkem metodologických faktorů“ (Chivers et al. 2009, s. 6).

Nedávná kanadská studie využívající termograf na to také poukázala a uvedla, že „nedostatek paralelního měření s nejpoužívanějšími přístroji ponechává otevřenou možnost, že hlášené rozdíly v sexuálním vzrušení mezi muži a ženami mohou být spíše výsledkem technologických než skutečných genderových rozdílů“ (Kukkonen a kol. 2007, s. 94).

Dále je také možné, že „hlášené nižší korelace mezi fyziologickými a subjektivními ukazateli sexuálního vzrušení u žen na rozdíl od mužů může být výsledkem instrumentálních artefaktů“ (tamtéž, s. 94). Výzkum sexuality všeho druhu, a zejména výzkum sexuality u žen, podléhá interpretacím jeho významu a důležitosti pro životy a chování žen ze strany populární psychologie a výzkumníci musí být při interpretaci svých zjištění obzvláště opatrní. Například VBV, VPA a labiální termistor korelují se sexuálními podněty, ale ne s jinými druhy podnětů, jako je hněv, strach nebo úzkost (Chivers a kol. 2009). Bez ohledu na to, zda se výzkumníci zaměřili na VBV, VPA nebo labiální termistor, afektivní reakce a fyziologická měření se ne vždy shodují, což naznačuje, že různé složky sexuálního vzrušení jsou řízeny různými tělesnými mechanismy (tamtéž). Tento rozpor však může být způsoben spíše dostupnými přístroji než vrozenými rozdíly mezi muži a ženami. Tato nesrovnalost může také zakrývat větší rozdíly, které existují uvnitř genderově rozdělených skupin, a nikoli mezi nimi, a zdůrazňuje složitou povahu používání genderu jako analytické kategorie, když vědci hledají kauzální souvislosti pro reakce a chování, které studují.

Parita mezi počtem přístrojů pro výzkum sexu u mužů a žen byla z velké části dosažena v posledních čtyřech desetiletích. Současné používání genderově specifických přístrojů a genderově neutrálních přístrojů (jako je tlakoměr a termograf) ukazuje, že společné použití genderově neutrálních i genderově specifických přístrojů může posunout široký výzkumný program směrem k mapování a pochopení nesčetných složitostí lidské sexuality. Podobně, srovnávací studie, které ukazují, že ženy mají delší období po orgasmickém odeznění, než muži – období odeznění, kterého si vědci všimli, ale neměřili – ilustrují potřebu seriózního a průběžného zvažování experimentálních protokolů, které zachycují celou sexuální zkušenost jednotlivce v laboratorním prostředí (Henson a kol. 1977; Seeley a kol. 1980). Dostupnost obou druhů přístrojů poskytuje výzkumníkům úrodnou půdu pro zvážení širších otázek sexuality a pohlaví a definic a významů genderové a sexualizované kategorizace.

Přístrojově zaznamenané poznatky v oblasti výzkumu sexuality vyvolávají základní otázky o tom, jak si lidské sexuality mohou být podobné nebo odlišné na základě pohlaví, identity, erotických preferencí a mnoha dalších faktorů.

Poznámky

Reference