Kočkám je hudba srdečně u ocasu. Myslím ty zoomorfní. Výjimkou byl velikánský černobílý (tedy spíš černý) kocour jménem Kocour. Ten si poté, co jsem si za jednu z prvních výplat koupil B700 oblíbil ležení na plastovém krytu, pod kterým se otáčely osmnácticentimetrové cívky BASFu s Emersonem, Lakem a Palmerem. O zvuk se staral Transiwatt, do kterého jsem jen výstupní tranzistory pároval týden. No, hifista by ten koncák pomluvil, ale kocourovi to bylo jedno,
Třistadvanáctka má sadu velezábavných režimů, označených souhrnně jako Audio. Signálem může sloužit mikrofon nebo v podstatě cokoliv, co zkousne linkový vstup s citlivostí nějakých 600 mV na standardní impedanci. Pro pokusničení jsem dětičkám sebral starý CD player, který dávno nepoužívají a hrst námatkou vybraných cédéček. Kočkou posloužila Bára, která s Lenkou popíjela červené a zjevně se jí nechtělo domů k učení se na písemku z komplexních čísel. Z výsledků bude nejspíš ještě nějaký report, tedy pokud se ze změti dojmů podaří vydestilovat nějaká použitelná data. Kočka si přes standardní trojpólové véčko ze shopu poslechla postupně směs lidovek s Moravankou, Bílou orchidej od Evy a Vaška, Bohemian Rhapsody od Queen, Žlutou ponorku od Beatles, Roboty od Kraftwerk, Ride To Agadir od BoneyM, Piper od Abby a psychedelické Hlasy malých divokých zvířátek, uzavřených pohromadě v jedné jeskyni od Pink Floyd. Na zvláštní přání a na dodělání jsme Jízdu do Agadiru zopakovali.
Elekočkám hudba u ocasu není. Vzorek je zatím jen symbolický, nicméně při vhodně zvolené hudbě vydatně slintá. Možná by stálo za to zopakovat Pavlovův pokus.
