Prakticky povinné téma jsou v tomto období dárky, pastorální idylky s jesličkami, pastýři, koledníky a volkem s oslíkem, stromeček a tiše k zemi se snášející sněhové vločky. No, přívánočník tak úplně pastorální nebude, i když mnoho z uvedeného zmíněno bude.
Volky, voly, oslíky i osly bych - s dovolením - vynechal, okolí jich je i tak plné a nemyslím, že je nutno znečišťovat veřejný prostor dalšími. Co se pastýřů týká, budu radši opatrný. Pastýř, pastevec i pasák znějí sice podobně, jejich pracovní náplň se ale poměrně dramaticky liší a vánoční kreace některých expatích kolegů jsou vskutku půvabné. No, předpokládám, že mé pokusy o vylíčení vánoční idyly v němčině znějí přinejmenším stejně zábavně, o jazyce Shakespearově nemluvě. Ruština je jiné kafe, akorát pravoslavným vánoce nic neříkají a slaví se až jolka na nový rok. Se stromečkem jsem se poslední dobou docela potrápil, nejdřív mi některý z členů kočičí smečky (podezření padá na Kikymouru) někam zabordelil kus stromečku s podvozkovými díly Horneta, předevčírem jsem se při testování technického sněhu na Benecku ve stromečku pěkně seknul hranou kousek nad komínek přezkáčů a včera se mi povedlo koupit stromek, o patnáct centimetrů přesahující libovolný použitelný rozměr černého auta. Stromek čekal v Jilemnici až do večera, kdy pro něj Lenka dojela s Fabií. Ty mrchy tiše se k zemi snášející bílé vločky ve větším množství neproporcionálně těžknou a černé auto na ještě stále letních gumách po nich nevrle a podezřívavě šilhá výbojkami. Jediný, komu ty bílé mrchy šmakují je Stroj. Oranžová kráva za tichého vrčení motoru a nečekaně vysokého svištění turbíny požírá třičtvrtěmetrový pruh na led spresovaných bílých vloček a gustem je vyvrhuje obloukem, na který závistivě hledí každý šavli vrhající alkonaut.
Koledníky - jsa od přírody tvorem samostatným a dle možnosti nezávislým - vynechám a vrhnu se na dárky. Zmínku zaslouží tři, s tímto webem tématicky spojené. Ještě v dobách, kdy černé uhlí bylo zelené jsme si s Vřesinkou den před Štědrým dnem zalezli pod Nuselský most. Nikoliv v roli bezdomovců (on je most taky dost vysoký na to, aby sloužil coby střecha), ale do Štírova či lépe řečeno Čarodějčina sklepa. S lahví vína, krabicí vánočního cukroví a dvěma kufry hraček jsme si udělali vánoce o den dřív. S ohledem na okolnosti beru tuhle akci jako jeden z nejhezčích dárků, které jsem dostal. Druhým úchylným dárkem, který se vryl do paměti je rampouch. Nepřežil, pravda, dopravu autem z Dlouhých strání, i když byl umístěn v kufru čtyřoké stodesítky škodovky s od přírody mizerným topením. V rámci déletrvající interakce pod hvězdným nebem s duši milou úchylečkou nabyl rampouch tvaru notně anatomického, stejně tak, jako dvě miskovité prohlubně, upravené na nízkém sněhovém soklíku kousek od nehybné hladiny na vrcholu hory postaveného jezera.
O ten poslední zde zmíněný dárek se zasloužila jiná duši milá úchylečka spolu s hrabětem Rezanovem. S jejich pomocí jsem sám sobě totiž nadělil rozhodnutí, že nasírat se na svět proto, že urputně odmítá být takovým, jakým bych chtěl je blbost a že jednodušší je využít toho, co realizovat lze. Mnoho věcí se vrátilo na svá místa a některé z nich jsou dokonce ještě o něco lepší, než bývaly.
Koledníkům, jak to tak vypadá, stejně neuteču - do Tří králů je sice ještě daleko a zmínění mudrci dary přinášeli, trojice dole na podlaze je ale naprosto neodolatelná. Černý vzadu je tedy spíše rezavoumourovatá vzadu, tlapy namísto berel zdobí drápy, ale jejich koleda v poměrně slušně ladícím trojhlasu je jednoznačná - dej nám taky ochutnat tu šunku.
