Když je vám přes čtyřicet, začnete zjišťovat, jaké spousty lidí vlastně znáte a volky nevolky si děláte inventuru. A najdete zajímavé exempláře. Třeba v hospodě zjistíte, že znáte celkem dost lidí, jejichž snem je dostat do postele dlouhonohou dlouhovlasou blondýnu s čtyřkama kozama, aby jim ho vykouřila tak, až se bude prostěradlo zacucávat do prdele. Nejlíp ještě s kámoškou, a té by ho zarazili po samé koule, až by jí voči vylezly z důlků. A abych nezapomněl, obě by měly být pokud možno blbé, aby pak nevedly intošský řeči a radši skočily na Růžek pro točený do džbánku a mohly se, až to pívo přinesou, ocicmávat.
No, pak taky - nikoliv nutně v té samé hospodě - znáte lidi, co kamarádce udělali z odřezků trámků kříž, maskovaný jako stojan na kytky, aby maminka nic nepoznala, naučili se rusky proto, že jeden inža z Volgogradu má na webu moc zajímavé stránky o přísavkách nebo se pustili do luštění schémat a leptání plošných spojů, aby nemuseli vyklápět kešeň na generátor, který stejně nesplňuje jejich představy a požadavky na hračku do postele. A když o té kamarádce mluví, svítí jim oči.
Špatná zpráva je, že těch prvních je, alespoň opticky o něco víc. Ta dobrá zpráva je o tom, že ti první při rozhovoru o svém oblíbeném tématu používají takřka výlučně "bych", zatímco ti druzí "jsem".
