Už od dob otce Kondelíka, ženicha Vejvary a cíle oprávněného posměchu úchylů, Káji Maříka a Zdeničky Rédlové je nedělní odpoledne zastupováno ikonickým obrazem přežraného nicdělání. Tedy, řečeno přesněji, přežraného nicdělání mužů, ženy po vydatném nedělním obědě, složeném z různých druhů pernaté, vepřového či hovězího s v tučném výpeku plovoucím knedlíčkem a zalitého řízným plzeňským ještě myjí nádobí a dopékají mramorovou bábovku. Hlava rodu a mladý zeťák (Mařík ne, ten má výjimku) rozvaleni v lenoškách pokuřují z viržínek či ulmaček a pokud nedřímají, rozšafně hovoří o politice či - v dobách moderních - disputují o fotbale či mezinárodní situaci.
Namísto nadýchané buchtičky na stole lze nedělní odpoledne prožít i s nadýchanou buchtičkou na křesle. Nebo, slangem studentů let sedmdesátých, se vzrušením zadýchanou buchtou :). Ke konzultaci byl povolán stařičký Servomed, ukazující tep hodně za 120 a dýchání k 70, což je při hloubce nádechu kolem 66% slušná hyperventilace. Hračky protentokrát zastoupily přední hrochokocouří tlapy a pro tento účel pořízený Rigbyho retraktor, vyvolávající slastné předení. Naopak nedošlo na připravenou šupléru a vytištěná schémata kočkozpytného Renčina projektu Kočka česká [kočka hezká], neboť valnou část odpoledne pohltilo - za doprovodu hlasitého chronofágova mlaskání a srkání - zkoušení mesaliance étéčka s mobilem a kočkou. Funguje to výborně, jen člověk nesmí zapomenout mobilní wobler vypnout. Až v autě jsem přišel na to, že ten zvuk, připomínající příchod temnoty na Silent Hillu či nástup jaderné apokalypsy na křídlech pershingů vychází z mé kapsy. Ne, úchylové, nemyslím hučení v klacku!
O náplni nedělního večera a noci pánů Kondelíka, Vejvary či Maříka jejich duchovní otci (v případě Maříkově duchovní omatka) cudně mlčí. U úchylů je popis jednodušší v tom smyslu, že povinnou součástí večera je úklid hraček a zametení porůznu rozházených dohořívajících oranžových jiskřiček a také navlečení úchylečky do babiččiných fajnových, tentokrát šarlatových punčocháčů.
