Před dávnými a dávnými lety si v jedné daleké, od center civilizace vzdálené budoucí střediskové obci mladý začínající úchyl udělal řidičský průkaz. Dnes už je to promlčeno, ale onen mladý začínající úchyl v té době již drahnou dobu vlastnil cosi dnes již nevídaného, motocykl ČZ 125 F, neskutečně pohodlnou zmenšeninu dnešních chopperů s vysokými řídítky a nízkým posezem za kapkovitou nádrží. Pravda, prošedivělým, ve větru vlajícím vousem ani bandanou jen stěží vousy ochmýřený mladý úchyl nedisponoval, o mocném teřiše pohodlně rozloženém na kapkovité nádrži nemluvě. Vůdčí list si pak pořídil pouze a výlučně k tomu účelu, aby mohl dojíždět do míle a míle vzdáleného maloměsta, ležícího za Červenohorským a Ramzovským sedlem za dívkou svého srdce. Cesta i na pohodllném chopperu to bývala dlouhá a krušná a mnohokráte vzbudil mladý úchyl pohoršení turistů, když na vrcholu sedla pod Ramzovou hbitě seskočil z nízkého posezu za kapkovitou nádrží a se spuštěnými kalhotami ochlazoval pálící hýždě, ba i ánus ve zbytcích závějí, přetrvávajících v těch místech do časného léta. Dívka úchylova srdce pak soucitně ona místa natírala hojivými mastmi a pronášejíc (na ta transgresiva jednou doplatím) přitom soucitná slova, želela mladého úchyla slovy i skutky.
Sakra, zase píšu o něčem jiném, než jsem chtěl, ale budiž :-)
Ono maloměsto, ležící za dvěma sedly se v úchylových pamětech vyskytuje častěji, než lze považovat za statisticky oprávněné. Příčinou je - kromě dnes již trojice dívek, z oněc končin pocházejících a postupně úchylově duši blízkých - i jistý neopakovatelný genius loci místa, ležícího mimo civilizaci, ve sféře spíše již polského vlivu a nádherná okolní příroda, do níž jsou zasezena úhledná lázeňská místa, turistické trasy a v neposlední řadě i hora s věží, na které se svého času úchyl již během výkonu svých (skoro)pracovních povinností při náhlém poryvu větru málem rozloučil se životem (naštěstí to skončilo jen zlomenými žebry a naraženou slezinou). Stochastickému rozložení pak přičinila další ránu lékařská komis, vystavivší duši úchylově milé dívce lázeňský poukaz do maloměsta za oněma dvěma sedly. I zasunul úchyl vůdčí list do náprsní kapsy, naložil mladou úchylečku do vozu usedlého, šedinám a teřichu úchylovým odpovídajícího a vydal se ku Ramzové.
Je zvláštní, jak z hlubin paměti (zejména úchylovy eideticky zaměřené paměti) vyplouvají nálady a pocity, hluboko zasuté v závějích času. Spolu se jmény projížděných míst a obcí vyskakovaly vzpomínky, pocity i nálady z dávno minulých dob. V samotných lázních pak, spolu se sochou lva s do zrcadlového lesku oleštěnými varlaty vyplavala vzpomínka, o kterou se nemohu nepodělit. K oné soše se váže pověst, dle níž se každému, kdo se zadrženým dechem obejde skoky po jedné noze sochu třikrát a poté se jí - stále se zadrženým dechem - chytne za koule splní to, co si v této pozici přeje. Když jsem tehdy s křečí v bránici a rudými koly před očima chytil lva za koule, dívka mého srdce, které mé snažení se zájmem sledovala okomentovala výsledek nezapomenutelnými slovy: "Jestli chceš vykouřit, stačilo říct."
