Slovo para pochází z řečtiny a v pozici předpony označuje cosi blízkého, sousedícího, vedle ležícího nebo procházejícího. Následníci a žáci Aeskulapiovi pak tuto předponu začali používat ve významu odlišnosti, nenormality stavu, následníci a žáci Džabírovi navíc ve smyslu odvozenosti od výchozí látky. Ještě jiní žáci a následníci DaVinciho si pak onu předponu osobovali k cílům a účelům, které zmíním později.
Nebo raději hned. Má stále ještě mladičká (T-11 dnů) kamarádka má kromě běžných úchylných zálib i úchylnou úchylnou zálibu. Dvakrát úchylnou stojí v textu správně, ani jednoduše úchylný úchyl totiž nevyskakuje z letadla, které by ještě bylo schopné normálně letět. Normální jedinec se pak po vypadnutí z dosud letícího éra snaží co nejdřív otevřít padák a neprovádí ve vzduchu rozličné opičárny, ptákoviny a trekování, nemluvě už o saltech a skluzech bokem. To místo, kde se podobné úchylnosti dějí bylo takovými lidmi narvané k prasknutí a nahoru je vozil na pohled úplně normální pilot. A do na první pohled normálního éra si udělali speciální díru, aby se jim z něj líp vypadávalo.
Kocour s paradentózou je opravdový chudák. Zvlášť, pokud dosud žil na ulici a vinou viklajících se zubů není schopný nic pořádně ulovit, ani toho nemocného a vysíleného potkana už ne. A pokud už najde něco k jídlu, nemůže to pořádně rozkousat a trpí úpornými průjmy. V rámci kočičí hierarchie ze své alfa pozice propadá hluboko k omegám a ostatní kocouři mu to dávají pěkně sežrat, takže má kůži pokrytou ošklivými, vinou mizerné životosprávy téměř se nehojícími kousanci. Tenhle to už skoro vzdal a když za ním sklapla dvířka odchytové přepravky, vypadal rezignovaně a prskal zjevně jen pro jakýsi imaginární pocit vlastní kocouří důstojnosti. Že se to možná zlepší pochopil až po celé řadě hodně nepříjemných procedur (během kterých jen temně mručel a zatínal drápy do stolu), když dostal misku měkkých granulí, vodu s glukózou a pastu, které se místo kousání dala lízat.
Paranoia a paranormální věci asi moc dohromady nejdou, pokud není člověk profesí psychiatr, ale za poslední měsíc jsem se začal intenzivně sám sebe ptát, jestli je chyba u mne v hlavě, v Matrixu nebo jestli je svět kolem mne opravdu nějak rozbitý. Tři lidi z mého okolí, na nichž mi docela záleží mi udělali docela těžkou hlavu, pokaždé v souvislosti s jinými lidmi jménem Jakub (tedy v jednom případě Jácob) s tím, že nejméně v jednom tom případě bych nejradši začal věřit na uřknutí či woo-doo. Lidem kolem mne se stávají věci, jejichž středněstatistický výskyt leží hluboko pod hranicí šumu. Tolik ošklivých havárek, jako za poslední dobu jsem na silnici nepotkal, k té jedné v Německu jsem dorazil ve chvíli, kdy se ještě točilo kolo u auta - až do té doby jsem si myslel, že jde o filmové klišé. A motorkáře s páteří přeraženou o svodidlo už taky nikdy nechci vidět. Oprava - slyšet. No, a ve čtvrtek v práci metr ode mne spadnul ze stožáru skoro dvoumetrákový reflektor. Rifle jsou na vyhození. Nejdřív jsem myslel, že si budu muset převléct i slipy, ale svěrače to kupodivu udržely. Auto, stojící v sobotu před půlnocí napříč jinak celkem liduprázdné silnice těsně za zatáčkou v hlubokém lese na Drahanách je už jen třešnička na dortu.
Paraořechy jsou prý dobré na nervy.
