Velký kus včerejška jsem ztrávil v místě, plném sedících lidí. Opravdu. Jedni se s nepřítomnými výrazy pohybovali ve vymezeném prostoru z místa na místo a v jejich otupělých očích nebyl k nalezení žádný výraz. Jiní naopak zmateně pobíhali bez zjevného cíle s nezdravým leskem v očích a manickou gestikulací. Pan Alighieri by zde patrně našel novou inspiraci ...
Mé duši milé úchylky mají mnoho společného. Jedním z milých specifik, odlišujících je od běžné masy ženstva je velmi rezervovaný vztah k nakupování. V prostorách, zjevně inspirovaných Dantovým peklem se pohybují rychle, koordinovaně a nadevše racionálně. Lesk v očích úchylčiných pak vyvolávají pouze voskovice a plyšová zvířata, zejména pak tvor, neodbytně připomínající morče. Zájmu se - pravda - dostalo i dnes již kanonickému (na)zouváku "had", dále plyšovému tvorovi, silně připomínajícímu brouka s tykadly, přímo volajícími po elektrifikaci a precizně chromovaným teleskopickým útvarům neurčitého původního určení.
Moderní Dantovo peklo je zcela zaplněno. Na rozdíl od toho předrenesančního sem zatracence nevlečou osrstění rohatí ďáblové, zatracenci sami vytvářejí fronty u vstupů a koridory toho místa zaplňují v nekonečných zástupech. Bloudí labyrintem, zaplňujícím jeden nejjednodušších tvarů na světě, tedy kvádr a přetvářejícím jej v místo, které nemá úniku, nemá východu, nemá orientace. Labyrint je zahlcen věcmi, vstupujícímu bez zjevného důvodu bloudícímu poutníku do cesty, klikatí se místy, bolestivě bijícími do očí roztříštěností forem a barev aby nakonec skončil v síni Hádově, zaplněné prostorem mezi sloupovím, které se táhne do nedohledna.
Pane Alighieri, bylo vám ve vašich vidinách dáno vidět Ikeu ?
- Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
- mnou prochází se do věčného bolu,
- mnou prochází se k říši zatracenců,
- pán spravedlnost dal mi do úkolu.
- Mne zbudovala s boží všemocností
- nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
- Dříve než já, jež trvám od věčnosti
- nebylo nic, co taktéž věčným není.
- Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!
