Byliny jsou - pokud si to od pánů profesorů Zajíce a Ducháče (a pana učitele Zuzánka) pamatuji správně - rostliny s dužnatým stonkem. Biologie rostlin mne, pravda, nikdy nebavila tolik, jako biologie živočichů, přesněji řečeno, biologie vyšších savců, řečeno ještě přesněji biologie ženských, něco málo ale v hlavě zůstalo. A to zejména díky kantorskému umu výše jmenovaných, kteří mi, doufám, prominou to, že jsem jejich tituly ozdobená jména protáhnul úchylným serverem.
Ty byliny, které mám na mysli nevzaly svůj etymologický původ ve slově býlí, jako rostliny s dužnatým stonkem, ale ve slově byl. Pardon, byl´, což je staroruské substantivum od býti. Pravda to není zcela absolutní, protože kupříkladu Čelakovského Ohlasy jsou zpracováním tradičních ruských bylin a je celkem jasné, že podobný příběh asi nebude zcela založen na realitě. Bylina je proto v ruském kontextu spíše forma polopohádkového příběhu a některé z bylin lze považovat za ikonické - třeba ty o Slavíku loupežníkovi, Kaščejovi Nesmrtelném, Ivánkovi Hlupáčkovi, Iljovi Muromcovi nebo vynálezci žárovky Ladigynovi.
K slovu bylina v ruštině existuje antonymum něbylica. To je, prosím, příběh, který se nestal nebo se nestal tak, jak je vyprávěn, alespoň podle Velkého Daľova výkladového slovníku ruštiny. To mé vydání, pravda, již poněkud zastaralo a místní celní orgány s ním mají občas problém při snaze vydávat jej za kulturní památku a proclít, nicméně ani v moderní ruštině se význam neposunul nijak podstatně. V důsledku máme paradoxně dvě slova pro bajku, vyprávěnku či moderně řečeno, městskou legendu, které Dal´ označuje za antonyma. Pro sebe jsem si učinil závěr, že bylina je něco, co se alespoň teoreticky stát mohlo, kdežto něbylica je zcela bezostyšný výmysl vyprávěčův bez velké snahy zakrýt fakt, že autor si pustil hubu na špacír a fantazii poskytnul široký rozlet.
A kravaťákovy zápisky jsou ve své převážné části publicistika.
