Začíná den. Zamřížovaným oknem vidím jak obloha dostává jasně modrou barvu.
Na tvrdé posteli se mi špatně spalo. Budila jsem se vždycky když jsem uslyšela šramot. Bála jsem se, zda to není On. Zda nebude zase chtít trápit mou duši svým podivným chováním. Je to blázen. Blázen. Vězní mě tady už druhý den. Těším se ale na každou jeho přítomnost, protože je to šance na přežití. Je to jediná živá bytost, která tu se mnou může komunikovat.
Ta modrá obloha mi připomněla, že jeho oči mají podobnou barvu. Nebo snad zelenou...Snažím se vybavit si barvu jeho očí. Ale pamatuji si jen ruce a hlas. Jeho hlas je mi příjemný. Stírá všechny mé nevyřčené námitky. Jeho ruce, které spočívají nehybně vedle jeho těla, když jej orálně uspokojuji a ani se nepohnou mě přivádějí k soucitu....jakoby byly mrtvé. Jen....uvnitř jim v žilách koluje touha po životě, kterou záměrně dusí. Bojí se. Bojí se tak jako já jeho? Vnímá mě tak, jako já jeho? Přemýšlí o mém pohledu, o mém hlasu nebo o mých dlaních, které se marně snaží pohladit mu aspoň nohy, když je výš nepustí.
Absurdita situace vymyká mé reakce normálu. Jsem tu zavřená a nevím kým a nevím kde a nevím do kdy. Smrti se nebojím. Ale co Ti, kteří by tu zůstali po mě?
Je krásný letní den, nedělní ráno a já přicházím k Pánovi. Otevírá mi celý nahý a krásný jako bůh Apolón. Přivítáme se, pochválí nové šaty:
„Jsi načančaná!“
... když tráví odpoledne na pískovišti. Tentokrát autobiografické povídání o jedné nečekané myšlence.
…dlouhonohá dívka s hebkou pletí a oblými tvary, nahá a krásná, oblečená do obojku a zahalená jen svými vlasy. Slyším cvaknout výtah, tvé kroky na chodbě, klíč v zámku. Dveře se otevírají a „TATÍÍÍ!!“ kulový blesk prolétl předsíní a věší se na Tebe, mladší blesk letí za ním a ten nejmenší se rozeřval, rozčilen a překvapen nečekaným ruchem.
Měla to být obyčejná schůzka se scénkou. Někdy se ale věci neodehrají tak, jak si představujeme...
Číst dál: Proč ?