Bude on mrtev s pytlíkem bonbonů

              Bude on mrtev s pytlíkem bonbonů

    Na louce před Betlémem leží černý osel, bílý vůl a bílá ovec a mlčky hledí do dáli, odkud přichází malá karavana s jedním černým mudrcem vzadu a dvěma bílými vpředu.
    Zachmuřeně pozorují obzor, už jsou vidět zlaté dary a je cítit myrha,  až tu osel vyhrkne:
    "To je ale blbej vtip, když nemá pointu, co?"    

    "Tak si řekni santovi, ten pointy sype z rukávu na požádání," řekne ovec.
    Jenomže ani santa neví.
    Santa jenom ví, že co chvíli stojí před geniálními a nadějnými kulisami, ale pointu z nich prostě nevyškrabe, ikdyby se na uši stavěl.
    A santu to pořádně sere -- ještě jsem nenapsal ten pět let slibovanej elaborát o čtyřicítce, tedy jak se cejtí chlap ve čtyřiceti a už jsem pokolena v kyselostech padesátiletýho.
    Rok za rokem, jeden za druhým,  proklouzávají mi  životem jako kuličky růžence propadávají  modlící se rukou.
    Zbývá nějakých pět, deset kuliček a jenom než jsem tohle vyslovil, upadla další.
    Pět, deset kuliček a moje milované náctiletky už mne budou pouštět sednout se schovívavými pohledy.
    Kdybych se byl býval lépe učil, konkretně tedy hrát golf, byl bych si koupil moře a byl by ze mě stařec.  Ale já si nenajdu lavičku v parku, abych z pytlíku, opřen o špacírku, sypal holubům drobečky. Já si najdu lavičku u průmyslovky a z pytlíku, opřen o špacírku,  budu rozdávat bonbony dívčinám.
    A ty bonbony budou padat dívčatům do výstřihů, protože to budou bonbony šizené, jiné už se ani vyrábět nebudou, no a ty po ocucání vyklouzávají z pusy. Děvčata si do výstřihu jazykem nedošáhnou, ruce si nesmějí ulepit, protože jdou přeci na hodinu a lepily by se jim taháky, no to je prekérní situace a teď kudy z ní ven, žeano... Naštěstí kamarádka tam jazykem došáhne a "ty mi vylovíš bonbon teď a já tobě potom, Martičko" a děvčata si s  rukama  za zády navzájem olizují tu ulepenou spoušť a já v ranním, nízkém slunci rozjímám, jaký ten život mohl být nádherný, kdyby mi v té seschlé dlani zbylo ještě aspoň tucet zkurvených kuliček, které padají na zem jako propadávaní kuličky růžence modlící se dlaní.
    Možná bych mohl také hrát kuličky modliteb a strefovat se do správného důlku na mráčku a ta modlitba, kterou cvrnkneš pánBýčka rovnou do očička, ta vyhrává bonus a smí se naprázdno opakovat znova dvěstěkrát.
    Mít tak plnou hrst těch kuliček, kterých jsem kdysi tak hříšně nedbal a které k stáru se drolí rychleji, než si je člověk stíhá užít!
    Moje modlitební bonbony budou propadávat do studentkovských výstřihů a možná některý z nich mi přinese konečné rozhřešení, cévní mozkovou příhodu od vysokého tlaku, protože celý život jsem žil až na krev, proto krve mám dost, cévy jsem plesnivými sýry a starým vínem poctivě zužoval a péro jsem měl veliký, pročež teď, až se mi na lavičce v parku už nepostaví, krevní tlak nemá kam se bezpečně vrazit a vyrazí mi mozek z hlavy a já budu šťastně mrtev skrze ten chtíč a opotřebovanou chlípnost.
    V hlavě budu mět dírku, kudy bude prýšit všechno červené víno, které jsem kdy vypil a ve škole budou mít celý den o čem rozprávět.

    Budou rozprávět o tom, jaké to je, ležet na bříšku o velké přestávce na lavici s kotníky přivázanými švihadlem a prdelkou otočenou ke katedře a jak by ty fotky určitě toho dědka šlakem trefily, kdyby na ně přes ty podšálky na očích domžoural.
    Budou rozprávět o tom, kolik tužek se dá, jednu po druhé, nastrkat támhle do Petrušky  a jestli by ten dědek nedal svůj poslední den za to, aby to mohl zkoušet svými prsty namísto těch tužek.
    Budou rozprávět o tom, jak Jářiny  kozy oscanovali o měřičství 3D.scanerem a přidali je  do projektu fasády školy jako plastický prvek na západní průčelí, namísto té blbé plastiky větru a vln, co tam má za pět mega evropských dotací viset doopravdy.
    Budou o hodinu vykřikovat zdánlivě nesmyslná, vzrůstající čísla a profesoři nebudou tušit nic o tom, že probíhá dražba  klíčů od dvou ze čtyř chlapeckých  pásů cudnosti, co ve třídě právě jsou nasazeny.  A že hoši se snaží také dražit při zoufalé obavě, aby to nebyl právě ten jejich, který může zlomyslná Lenina odpoledne s pohrdavým posměškem hodit do kanálu.

    Jen já budu všechna ta tajemství znát, protože ve světě žil jsem byl a ze světa  podobrém neodejdu, jako duch budu jim nahlížet do tajných dopisů přes ramena a v dívčích šatnách budu rozjímat o věčnosti, vždyť pokud spočívá věčná blaženost v patření na Boha, mým bohem je pupík plochý a bok útlý pod prsy co jablka letní.

    Budu mrtev a v nebi.

    ...myslím, že už to mám naplánovaný dobře .-)