Středověk. Vynález opékače topinek v nedohlednu, i když lidstvo už nějakou dobu používá tu vyhajpovanou novinku jménem oheň a taky kolo na hřídeli, páku, šroub, nakloněnou rovinu a sex v misionářské poloze. Sadomasochismus provozují zejména feudálové s lepými i méně lepými poddanými a pojem konsensualita znají pouze ti vzdělanější z jezuitů. Antika pomalu mizí do historické paměti lidstva, chlápek jménem Kolumbus prý našel západní cestu do Indie a taky prý padla Konstantinopol. Kapitán Giustiniani už taky umřel.
A kdesi uprostřed středověku, v královské mincovně typu Vlašského dvora, nebo možná taky v mincovně některého městského či hansovního státu, sedí na nízké stoličce kurva udělaný chlápek s rameny přes celá záda a ještě kousek na každé straně navíc. Na levé straně vidíme několik tyčí, z nichž pomocník odsekává střížky a ty váží na na středověk přesných vahách, vpravo hoří malá výheň. Před sebou má chlápek mohutný a těžký razicí špalek. Chlápek - říkejme mu mincovník nebo třeba pregéř - bere do kleští střížek, nahřívá ho ve výhni a nahřátý pokládá do spodního razidla. Do levačky bere horní razidlo, do pravačky těžké kladivo a mocným úderem mění střížek na minci. Mnohotisíckrát denně. Pokud razí ze silnějších střížků (například populární a trhu vysoko hodnocený pražský groš), obstarává ránu kladivem pomocník a kladivo je v tomto případě obouruční. Ergonomie a ortopedie teprve budou vynalezeny, ale vysoký plat, společenská prestiž a důvěra vládcova chlápkovi vynahrazuje rychle zničená záda a bolesti celé horní poloviny těla. A v hospodě ho dokonce jednou pohostil i Jan Ptáček z Pirkštejna.
Se svým prvním mincovníkem jsem se potkal o něco později, to už se středověku říkalo novověk či moderní dějiny, ovšem Lennon byl ještě živý, spolu se stále ještě živým leninským odkazem a Drahým Leonidem Iljičem. To v Praze slavnostně otevřeli metro a spolu s ním i turnikety. Ty fungovaly na tehdejší mince v hotnotě jedné koruny československé a pro ty, kdo penízkem nedisponovali, visely na stěně rozměňovací bedny. Původem - stejně jako ty turnikety - ze stále ještě živého SSSR. A katastroficky poruchové. Nejčastější větou, kterou šlo v metru zaslechnout v ranní špičce, byla otázka "nemáte prosím vás koruny za bůra?" Ty turnikety poznávaly korunu pomocí vahadlového systému a pro zručného soustružníka nebyl problém vytočit a váhově okalibrovat muly, korunu skvěle nahrazující.
Ten modul, který mi hodné žluté děti poslaly od Tří soutěsek, to je jiné kafe. Za nějaký 500+ korun (ještě před zavedením racketeeringového EU poplatku) dostanete mincovník, pracující se celým souborem mincí a s propracovaným systém učení se mincím novým. Zapomeňte na laické představy o vahadlech a kamerách. Ve vodítku mince jsou osazené dvě infračervené vidličky v přesně definované vzdálenosti od sebe. Ty mince postupně zakryje. Získáme tak dva impulsy. Jejich časová vzdálenost je nepřímo úměrná rychlosti mince, a jejich šířka, vynásobená právě určenou rychlostí, nám dá průměr mince. Jak prosté, milý Jene Tleskači. A pak tu máme další vychytávku - cosi jako transformátor, kde roli jádra dočasně hraje penízek. Ten během svého průchodu meuzi polovinami snímače změní magnetický tok a udělá to způsobem, charakteristickým pro kov, z něhož je mince zhotovena. Používá to dvojici frekvencí - ta vyšší měří podpis pláště mince, ta nižší pak podpis jádra.
Na realizaci pásu necudnosti je to poměrně neskladné, ale nejspíš přijdu i na jiné možné využití.
Text je takto katastroficky achronologický zcela záměrně. Krasoduši a osoby historicky exaktně vzdělané mohou své pohoršení odbavit za několik menších mincí v nejbližší pohoršovně.
