Závistivce prosím nečíst - mám hodně kamarádek. A musím říct, že na ně mám štěstí. Nehledě na věkovou kategorii jsou převážně hodně chytré, se smyslem pro humor, hravé, svůdné a proč to neříct, i krásné. Poslední dva týdny jsem opravdu hodně cestoval a na dlouhých štrekách mezi jednotlivými cíli jsem měl i dost času na přemýšlení. O horku, o životě, o základních životních otázkách některých představitelů řádů Hymenoptera, Coleoptera a Ephemeroptera, o ženských a o boji se začínajícím vlkem.
Má krásná a moudrá kamarádka mi poskytla trochu jiný pohled na původní téma přípondělníku, takže z něj ponechávám jen esenciální výcuc:
"Podívej, to je přece Mirek Dušín. Ten v životě neřekl sprosté slovo !"
"Však ho proto taky všechny považujeme za pěkného troubu !"
Nevím proč, ale mám rád úchyly, kteří mají úchylku na úchyly. Ještě radši ale mám úchylky, které mají úchylku na úchyly. (Úplně nejradši pak mám úchylky, které mají úchylku na mne).
Úchylové mají ke kočkám zvláštní vztah - někteří je chovají v antropomorfní podobě, jiní dávají přednost kočkám klasickým, jsou i tací, kteří obě chovatelské variety kombinují. V každém případě je až zarážející, kolik úchylů, potažmo úchylek má doma chlupatého předoucího miláčka, letory mnohdy vpravdě garfieldovské a mravů nevrlých až oprsklých. Ostatně, kotě jménem Garfield - tedy, opravuji, Jeho Budoucí Kocourovitost Garfield, toho jména Druhý - změnulo minulý týden místo trvalého pobytu a z úchylné rodinky tvrzní (matka Nikita, otec neznámý kocour) se přesídlilo do matičky Prahy do sídla neméně úchylného uskupení, jak modří vědí a návštěvníci Tvrze viděli.
Tchyně je normálně zlatá, lepší ženskou těžko hledat. Má jedinou drobnou nevýhodu - asi jako jediný člověk z bližšího příbuzenstva netuší, co jsem vlastně zač a kdyby se někdy měla dozvědět, co všechno s její dcerou a našimi kamarádkami provádíme, asi bych přišel o zdroj kvašených (neplést s kysanými) okurek a pikantních čalamád.
Někteří vědí, že kromě neteřinky, píšící úchylné povídky a dvou synovců vlastních (věku již vcelku odrostlého a socializovaného) mám i dva synovečky nevlastní, ponechané otci a nevlastnímu strýci napospas krkavčí matkou. Na víkend mládenci naplánovali grilování kolena, takže jsme vyrazili do Drážďan.
Synovečci nevlastní by klidně mohli být i vlastními, alespoň co se úchylných sklonů týká - alespoň tak tvrdí jejich vanilkový otec a praxe. Krom neutuchající chuti do blbnutí, poděděné zjevně po své úchylné matce se u obou projevují i technicky zaměřené náklonnosti, které Uwe (to je ten mladší) již stihnul realizovat v kovu (stavebnice Rexroth) a předvést na své (notně se pýřící) mladičké přítelkyni v oboječku. U sedmnáctiletého kluka obdivuhodné - ostatně u slečny též. Pobavilo, že pracovní nástavce vybírali ve čtyřech (tedy spolu s Klausem a jeho ne tak exhibicionistickou, o to prý ale na věci úchylné natěšenější kamarádkou) v blízkém sexshopu s pracovní tyčí a šuplérou v ruce. Slovy Uweho, ta stará harcovnice za pultem valila bulvy, jak když pes sere do kopřiv . Byl jsem se tam podívat, té staré harcovnici bude maximálně sedmadvacet, spíš míň :-)
Co se úchylné náklonnosti týká, máme přislíbený článek, snad i nějakými vycenzurovanými fotkami v chodu a s Eveline. Pohání to motorek od stěračů z Barkase (Good by, Lenin), regulaci rychlosti obstarává jednak řízený zdroj s omezením proudu, jednak modifikovaná vibra s výkonovým stupněm, vložená mezi motor a zdroj a zajišťující Eveline zábavnější proces. Nastavení délky pracovního běhu vyřešili kluci geniálně dvojzvratnou pákou s proměnným poměrem délky ramen. Vypadá to, že ten Merkur, darovaný někdy před desíti lety k něčemu byl.
Už hodně dlouho po půlnoci jsme s Dieterem seděli u piva a klobásek. Pochválil jsem mu, jak jsou kluci šikovní. Chvíli mlčel a pak povídá: "To máš recht, šikovný jsou ... Ale víš co, my jsme v jejich létech šukali ty naše holky sami ..."
Mláďata se ptají: seznámíš nás s neteřinkou?:)
Vtip úvodem - už jste to zkoušeli "na Paroubka" ? Je to jednoduché - vaše partnerka si užívá s milencem a vy u toho pokřikujete, že vy byste to svedli mnohem lépe. Pobavilo ? Výborně. Zamysleli jste se ? Pak jste na nejlepší cestě zamyslet se i nad přípondělníkem.
Jiskry jsou - bůhvíproč - spojovány v mnoha jazycích s pozitivními věcmi. Jiskřící oči, jiskrné víno, pohled, sršící jiskrami, napětí přes stůl, vybíjející se téměř viditelnými jiskrami ... těch idiomů bychom našli spoustu. Přitom - až do velké hloubky dnes již minulého století - představovaly jiskry hrozbu polnostem, majetku, hospodářským zvířatům, životu ... Příliš o tom nepřemýšlím, beru to jako zajímavý posun a doklad o tom, nakolik je jazyk živá a neuchopitelná věc.
Mám rád místa, ve kterých pod rukama zkušených machrů vznikají hezké a vymakané věci. Ruční dílny, ale i hi-tech provozy, nebo taky slepého kamaráda, kterému se starám o počítač a tyflotechniku k němu a který tvoří na poměrně prehistorickém Korgu a dvou Mini-Moogách neuvěřitelné věci.
Přes víkend se mi zase po delší době podařilo vykrojit nějaký čas pro sebe a nakouknout do vlčí kuchyně na výpravné obrázky, jejichž název si - s dovolením - zatím ponechám pro sebe. Vlastní roli nemaje, popatřil jsem s potěšením, jak se z hromady brokátu, něco závěsů z rákosových odřezků a notně zaprášených fundusových rekvizit rodí pracovna úchylného britského lorda, kterak lze pouhou změnou tembru hlasu učinit již tak notně slizký herecký projev poindičteného sluhy vpravdě hrůzostrašně odpudivým či jak zručnou rukou profesionálovou vznikne pěti tahy dvěma tužkami krvácející stopa po břitvě. S nemenším zalíbením jsem shlédnul scénářem nepředepsané iniciativní doladění uklízečky do rozměrů vpravdě reálně socialistických, nelíčený údiv zkušené herečky z filmů převážně pro pány nad podrazem vlastního těla či po výprasku rozzářené oči debutantky, stojící před kamerou poprvé v životě. Ta druhá debutantka, kvůli které jsem si vlastně na zmíněnou akci udělal čas měla sice roli výrazně méně adrenalinovou, její nasazení ale nebylo o nic méně profesionální, než všech lidí okolo.
A víte, jak poznáte machra ? Umí si poradit ve chvíli, kdy praskne jediná, notně drahá a hlavní roli hrající rákoska s "doživotní zárukou", i ve chvíli, kdy v klíčové scéně zjistí, že střelný prach, za jehož pomoci má ona zplozenkyně pekla zaniknout zmizel neznámo kam, ba dokonce i ve chvíli, kdy po přestavění scény zjistí, že v té předchozí se jaksi pozapomnělo na jeden obraz. To vše za optimistického "... tak tu zas budem do čtyř do rána."
T.
"Všichni mají kamarády, jen já mám vás, úchylové ", zaslechnete občas na sešlostech úchylného lidu, přičemž modří vědí ... Ona věta se svým způsobem stala proslulou a obrůstá dalšími a dalšími větičkami, třeba tou o bolavém kolínku nebo jinou o strašlivém neukojitelném tvorovi, vypuštěném mezi nic netušící úchylnou obec. Leč přípondělník není o okřídlených frázích, nýbrž o kamarádech.
Má nespokojenost se stávajícím hostingem Eleferna nedávno přesáhla míru mé pasivní rezistence a lenosti. Když jsem se začátkem měsíce začal zajímat o podmínky hostingu a poptávat se mezi známými, potěšila mne řada osob z řad úchylné obce (které mám tu čest považovati za své přátele) nabídkou prostoru pro nové Eleferno. Jakkoliv všem poděkuji ještě osobně, chci využít k ocenění a poděkování i tento přípondělník. Takže (chronologicky) - Martine, Vašku, Katko, Irwine, Dietere, Láďo, Mirku, Czesławe, díky. Cením si toho :-)
Nedá mi to, abych se nedopustil ještě jedné úvahy. Úchyly mnozí považují za rozhádanou tlupu, složenou z navzájem si konkurujících a intrikujících skupinek, soutěžících o subinčí (dominantní, komerční, ponynkářské, fetišistické etc. etc.) zdroje. Osobně si myslím, že to nebude tak žhavé. Osobně jsem docela rád, že vás mám, úchylové.
A úchylky taky, samozřejmě.
T.
Navštívil jsem už lecjaká místa, mimo jiné už jsem byl i v Kundě. A netvrďte mi, že jste tam byli všichni, případně že máte vlastní, tohle je v Estonsku a místní už si zvykli, že tam občas přijede tlupa Čechů a nadšeně se před cedulí fotí, případně se ji zrovna snaží zcizit. Taky jsem byl v Šoustání, tedy pardon, ve Fuckingu. Tam zase mají Rakušáci problém s anglofonními turisty, provádějícími zhruba stejné věci, jako Češi v Kundě. Viděl som aj lietadlo cúvať, aj komediantov v príkope prevrátených, ale to je z jiného příběhu ...
Při nedávné cestě do Špindlu jsem dlouho nemohl přijít na to, co je po cestě špatně. Vzhledem k tomu, že nedaleko od Špindlu jsem se narodil mám cestu naježděnou do automatismu, proto jsem na onu nesrovnalost přišel až při zpáteční cestě - cedule s názvem obce byly pečlivě přelepeny JAC fólií s pečlivě vyvedeným slovem FUCKING. Na vjezdu, i na výjezdu, na výjezdu dokonce i se správně běžící červenou čarou, označující konec obce. Zasmál jsem se ze srdce, považuje to za dobrou recesi místního obyvatelstva, reagujícího tak na rostoucí počet podniků s červenou lucerničkou a chování pubescentů z řad ruskojazyčné klientely. Kdež ! Jak se ukázalo později, podobných cedulí se v rámci promo akce nejmenovaného výrobce gumových ochranných prostředků vyrojilo povícero, dokonce ve spojení se sloganem "extra vroubkovaná guma".
Minulý týden sypalo, jak z protržené duchny. Kousek za Jilemnicí jsem před sebou zahlédnul havarijní blikače a pak se z chumelenice vyloupnula Mazda na letních gumách s logy onoho výrobce ochran na dveřích. Auto stálo skoro naštorc silnice. Když jsem zastavil a začal šmátrat pod sedadlem pro lano, přišel k okénku pán. "Nevíte, kde je tady fungující pneuservis ? Potřeboval bych nějaké víc vroubkované gumy..."
T.
Číst dál: Postpondělník o kozách