Byliny jsou - pokud si to od pánů profesorů Zajíce a Ducháče (a pana učitele Zuzánka) pamatuji správně - rostliny s dužnatým stonkem. Biologie rostlin mne, pravda, nikdy nebavila tolik, jako biologie živočichů, přesněji řečeno, biologie vyšších savců, řečeno ještě přesněji biologie ženských, něco málo ale v hlavě zůstalo. A to zejména díky kantorskému umu výše jmenovaných, kteří mi, doufám, prominou to, že jsem jejich tituly ozdobená jména protáhnul úchylným serverem.
Dlouhovlásky jsou krásné. Fakt. Pár jsem jich v životě poznal, dvě mám doma prakticky natrvalo a o pár dalších se zmíním. Z původně velmi pragmatické záležitosti, určené k halení mláďat před zimou dokázaly ženské udělat něco, co chlapům bere dech a vytahuje kalhoty v rozkroku.
Přípondělníky o koťatech na tomto webu bývají signované, ať už explicitně nebo stylem "modří vědí" a několika dalším to dojde. Tenhle signován není a pokud se koťata cítí oslovena, jde o věci obecnějšího rázu.
Velký kus včerejška jsem ztrávil v místě, plném sedících lidí. Opravdu. Jedni se s nepřítomnými výrazy pohybovali ve vymezeném prostoru z místa na místo a v jejich otupělých očích nebyl k nalezení žádný výraz. Jiní naopak zmateně pobíhali bez zjevného cíle s nezdravým leskem v očích a manickou gestikulací. Pan Alighieri by zde patrně našel novou inspiraci ...
Zapochybujete-li v Norsku o existenci trollů, stane se vám během následujujících čtyřiadvaceti hodin něco velmi nepříjemného, obvykle s notnou dávkou černého humoru, který je tamním trollům vlastní. Zapochybujete-li o existenci trollů na českém internetu, zatrollují vám server. Fakt.
Namísto zamýšleného úchylení jsem většinu víkendu strávil mezi kočkami. V útulku. Krom toho, že mám doma dalšího kocoura s nevalnou prognózou (tentokrát, zaplaťpříroda, vinou stáří) jsem vyčistil několik desítek uší, napíchal skoro padesát dávek quadricatu, vykapal spoustu zahnisaných očí, vystříhal zplstnatělé srsti na jeden větší norský rolák a pokusil se vyčistit a v úspěšnějších případech i převázat pár ošklivých ran, většinou od aut, broků (v jednom případě kulky) a zubů. A taky od věcí, které tu nechci popisovat, ale v jejichž případě bych danému člověku umyl tvář kyselinou.
Pro vzdálené země mám slabost od mládí. Číst jsem se (s vydatnou pomocí dědečka, který se v té době vrátil po dvanácti letech z okružní cesty po bolševických vězeních v Leopoldově, Mírově a Valdicích, když soudruzi zjistili, že není vlastizrádce ani nepřítel lidu) naučil poměrně brzy - daleko před školou, ale ještě předtím patřil k mým nejoblíbenějším věcem atlas. Ty barevné obrázky, o kterých mi děda vykládal, že ukazují vzdálené země, pohoří a moře mne zvláštním způsobem fascinovaly.
Krátce poté, co uhlí přestalo být zelené a Ghhrgk! s Affff! mě nejdřív přestali zvát na přesličkovici a pak odešli na druhou stranu duhového mostu dělat ropu začaly být počítače personální. A do té doby neveřejní a zakonspirovaní úchylové jich začali využívat ke svému prospěchu. Využívali je nejdřív ke sdružování, pak k pomlouvání jiných úchylů a nakonec i k pářícím - oprava, párovacím - aktivitám.
Petrolejová lampa byla v horách, kde jsem se narodil životní nutností - už kvůli tomu, že jediné primární vedení 10 kV byly návaly mokrého sněhu vyřadit z provozu i třikrát do týdne a výjezdní brigáda Východočeských rozvodných závodů terminální uzly distribuční sítě nn opravuje jako poslední. Po vybudování primárky 35 kV a zasmyčkování se problémy omezily, nicméně petrolejka sloužila i nadále jako záskokový zdroj světla, zejména když socialistické plánování opět podcenilo výrobu baterií. Ostatně, do školy jsem chodil do městečka, v němž se narodil autor Petrolejových lamp a Vejrychův statek patří dosud k mým oblíbeným místům. Novou petrolejku jsem domů pořídil při předloňských sněhových kalamitách, které dosáhly až do podhůří a je zajímavé, že při hoření voní úplně stejně, i když místo petroleje jede na lampový olej.
Plynové lampy svého času dělaly ze Starého města pražského a Malé strany luxusní místo pro noční procházky. Na Malé straně přežily až do roku 1985 a s Renčou jsme byli u zhasnutí poslední z nich, na Loretánském náměstí. Pokud by některé z těch kandelábrů byly schopné vyprávět novinářům o tom, co viděly, musel bych je vlastnoručně zastřelit :-)
Lampy, o kterých chci psát k osvětlení neslouží, i když jsou moderní (tedy relativně moderní), poháněné elektrickým proudem. ["Děkuji, Diano", poznamenal inženýr Křižík duchem nepřítomen]. Nejsou, pravda, na krásně leštěných ořechových, ebonitových či mahagonových soklech, jako jejich předchůdkyně z Telefunkenu či Blaupunktu, sedí na celkem triviálním šasi z lisovaného plechu, cuprexu a hliníkové tyčoviny, nicméně při pohledu na ně oko elektronikovo zjihne. Jednoduchoučký plošný spoj, čitelný z obou stran, součástky, nepřipomínající rozsypanou rýži a pájené jen na jedné straně desky a lampy. Ne, LAMPY. Čtyři dvojité triody E88CC, tři ruské výkonové pentody 6P15P a německá obrazovka B6S1. Dohromady to tvoří diadynamický přístroj, nazvaný polskými výrobci vynalézavě DIadynamic. DD6. Podařilo se mi získat dva, za cenu, připomínající cenu šrotu. Žít budou oba, stačilo je povyčišťovat, vyndat, rozebrat, vymýt a zkompletovat totálně zčernalé isostaty (to už není práce pro moje olšové prsty) a vyčistit zčernalá kontaktní pérka v paticích pentod. Jediné, co kazí radost z nové eleferní akvizice jsou tak obě obrazovky - ta jedna je zavzdušněná, ta druhá už má opravdu hodně vyčerpanou katodu a obrázek na ní je spíše duchem zašlé slávy. Nepřekáží někomu doma osciloskopická obrazovka s šesticentimetrovým stínítkem, symetrickým vychylováním a nízkým anodovým napětím 500 V ? Ideálně B6S1 z RFT. Docela dobře za ni zaplatím.
Na dvě dívky v jednom pyžamu jsme už vzpomínali, toto ale nemá být pokus o vykrádání vlastních nápadů ani o extenzi úlohy na větší počet subjektů. Toto je jiný pohled na první elektrosraz v BDSM klubu, než obvyklý pohled publicistický.
Číst dál: Přípondělník o bylinách