S první pořízenou a nainstalovanou mašinou se oči některých úchylek rozsvítily. Velmi natěšeně a velmi zvědavě. Zvědavě se koneckonců rozsvítily i oči mnohých úchylů, a to nejenom těch postižených úchylkou na elektroniku, bastlení a vůní spálené kalafuny. To, že mašina sice komunikuje, svítí, bliká a píská, nicméně odmítá sžít se elektrokardiografickým šuplíkem pak vyvolalo v očích i myslích úchylstva těžké zklamání. Zejména v řadách těch, kteří už viděli svého miláčka s nalepenými, navlečenými a pozastrkanými snímači, poskytujícími onu tolik žádanou zpětnou vazbu kupříkladu k vyprovokovanému orgasmu.
Ačkoliv na rýpání do velkých drsných dominantů je tu spíš Katka, dovolím si v rámci přípondělníku vnést svůj drobet do sýpky tohoto přebohatého a atraktivního tématu i já. Iniciátorem přípondělníku posloužil Kahoferův průzkum na téma Srazy ano či ne, vyšedší minulý týden na Bdsm portále a vyvolavší živou odezvu na Nyxu. Autorovi se podařilo - kromě běžné srazy navštěvující úchylné populace - oslovit i několik ortodoxních odpíračů jakéhokoliv srážení a seznámit s jejich názory úchylnou veřejnost. Není cílem přípondělníku tyto názory interpretovat, laskavý eleferní čtenář si je jistě snadno vyhledá sám a předpokládám, že si je vychutná stejně, jako autor tohoto textu. Přípondělník se nadále věnuje pouze jednomu aspektu zmíněných názorů a dílem pak ještě následné nyxí diskusi.
Mám rád imaginární světy. Zejména ty, se kterými si jejich autoři vyhráli a vybavili je takovými podrobnostmi, kterým se dá bez výhrad uvěřit a považovat je za světy své, vlastní. Námatkou jmenujme Zeměplochu, svět Pána Prstenů či třeba jednotlivé dějové linie Heinleinových děl. Nebo růžovoučký svět budoucnosti bratří Strugackých, do kterého postupně prolézají rozličné, byť nikdy nedefinované ohavnosti. Zájemce o imaginární světy rád odkáži na velezábavné (zejména pro insidery) dílko stejných autorů jménem Pondělí začíná v sobotu...
Medici mohou opět usednout, důvod ke znepokojení není.Tématem přípondělníku není slezina jako orgán, tématem přípondělníku je shromáždění, potlach či sraz, jak je duši češtinářově libo. V daném kontextu je ale pojjem slezina sémanticky nejvhodnější.
Dovolujeme si prezentovat vám TymuRův pohotový snímek, na němž před zahájením Velké elektrifikační rady El-Ef-Erna zachytil Nočního Jestřába, připravujícícho se na své vystoupení před shromážděnými příznivci.
No jo, bude o koťatech, taky o čem jiném může být přípondělník po víkendu na Tvrzi, plném (navzájem) olizujících se koťat...
Kazišuky zná téměř každý. Znáte to - vesele si užíváte s kamarádkou vyjížďky na koníčkovi a když je partnerka v nejlepším a vám do úplného a finálního uspokojení z projížďky taky moc nechybí, zavolá jí manžel. Sedíte na srazu u stolu a situace spěje k tomu, že tu útlobokou rozdychtěnou subinku naproti konečně odtáhnete do kachlíkárny a provedete jí všechno to, na co se oba už dobře hodinu těšíte, když si k vám přisedne obrýlený mladý kolega s vrabčím hnízdem plošňáku v jedné ruce a rozsalátovaným svazkem schémat v ruce druhé. Těsně před finálním hlasováním o rozpočtu projektu na konci vaší perfektně připravené prezentace vyleze šedá myš z marketingu a jedinou tupou otázkou uvrhne veškeré jednání zpět do výchozího bodu tři měsíce nazpět... Ehm, to jsem se nechal unést, v tomto případě nejde o kazišuka ale mlamoje/frikulínu.
Festivalový klub, fungující začátkem osmdesátých let v patře nad moskevskou kaceláří ČSA měl několik študáky nedocenitelných výhod. Kromě toho, že v něm holky z MTIPP vařily velmi slušného turka a zapékaly na tehdejší moskevské poměry luxusní tousty zde byla k dispozici i docela slušná aparatura z Tesly, šestnáctimilimetrový Meoclub II, dvojice CM 130 s tvrzenými hlavami a nakonec předmět pravděpodobně ideologicky nejzávadnější, první (a licenční) teslácké video AVEX VM2201/02. To lomítko je tam proto, že samotný stroj se skládal z přístrojů dvou, samostatně byla tunerová a vf část, samostatně mechanika nahrávače, kterou bylo dokonce možno používat jako reportážní kamerový nahrávač na popruhu přes rameno. Pracovalo to v tehdy hodně populárním systému VIDEO2000 a mezi kamarády z rozvojových zemí (jako třeba Dominikánská republika) byla k dispozici spousta kazet obsahu notně závadného. A taky jsem od toho prostoru měl svoje vlastní klíče, protože s promítačkou nijak moc lidí dělat neumělo a s ostatní aparaturou - řečeno popravdě - taky ne.
Počítám, že něco podobného už každý někdy viděl, případně to má i doma na své sbírce péčka. Hlavní mužská postava (napsat hrdina se mi v souvislosti s probíraným žánrem pero vzpírá) se po krátké a režisérem ve spěchu odbyté situační předehře ocitne v jedné posteli s mladičkou a svůdnou kráskou, načež se k nim připojí i krásčina neméně svůdná matka. Následnými koitálními, orálními a analními orgiemi - mnohdy za účasti mnohých exotických či vizuálně atraktivních pomůcek - je pak zaplněn celý zbytek filmu, z jehož konce se autor "scénáře" obvykle vylže stmívačkou, roztíračkou nebo (v případě pokleslé tvorby vělku předdigitálního) brutálním ustřihnutím děje vinou nedokalkulované délky filmového pásu v kameře.
Věci a časy se mění, jak každý zajisté ví. Mění se rychle a zřetelně a takovou změnu pak necháváme bez přívlastku, mění se zprudka a překotně a takovou změnu nazýváme puč, revoluce či boží dopuštění a mění se také tak, že změnu lze z hlediska pozorovatele jen těžko zaznamenat. A o takových plíživých změnách je dnešní přípondělník.
Jsou tu. Žijí mezi námi a velká většina okolí netuší, co jsou zač. Agenti Mulder a Scullyová jsou na ně krátcí, neboť se umějí výborně přetvařovat a jejich mimikry je činí od běžné populace k nerozeznání. Jen ten, kdo umí správné postupy a je schopen pronést ta správná slova ve správnou chvíli se správnou intonací si může vychutnat, co jsou vlastně zač. Odměnou jsou mu nezemsky rozzářené oči a pocit neskutečného dobití baterek, za který se vlastně ničím neplatí. Není z něj ani kocovina, ani bolesti hlavy, dokonce ani není třeba podepisovat vlastními tělními tekutinami žádné temné závazky či klausule.
Číst dál: Přípondělník o monitorech