Jsem dinosaurus druhého řádu - v tom smyslu, že nemalou část z těch, kteří jsou dnes za dinosaury označováni pamatuju jako úchylná miminka. Myslím si tudíž, že z pozice takto solidně zkostnatělého stegosaura mám k probíhajícím emancipačním snahám mládeže co povědět. Poslouchat ovšem nemusíte.
V dobách dávno minulých, když ještě ptákoještěři létali na neposkvrněnými luhy, plnými trávy, zelenější než dnes a stáda útlobokých plachých subin se pásla nedaleko od písčitých zátočin průzračných řek generační problémy prakticky neexistovaly. Řečeno jinak, v době, prošpikované domovními důvěrníky a jim podobnou chamradí nebylo jednoduché pořídit si fungující bdsm vztah, o byť mikrokomunitě nemluvě. Akčnilo se v párech a pokud se podařilo dát dokupy povícero (čti něco mezi dvěma a pěti) stejně naladěných dvojic na větší akci, byl svátek veliký, nicméně většina ze zúčastněných týdny poté otevírala dveře s jistými obavami, kdo že to zvoní. Z druhé strany je pravdou, že takto vzniklé vazby vynikaly trvanlivostí a mnoho z nich přetrvává dodneška - ostatně i jádro Stádečka vzniklo touto cestou a tímto způsobem. Akčnilo se po bytech, v nejlepším případě ve sklepích či mírně zmutovaných garážích a stodolách, na kluby nebylo ani pomyšlení (byť - pro úplnost - pamatuji několik VELMI podařených akcí na bázi SSM, deklarovaných pravda zcela jinak a zvrhnuvších se spontánně).
O tom, že úchylné weby žijí v cyklech asi již nikdo nepochybuje. Stejně, jako běžněji živé bytosti se rodí, odolávají nájezdům predátorů, dospívají, některé se dožívají produktivního věku a následně stárnou a upadají do senility / zapomnění. Patnáct let existence českého úchylwebu dává této tezi cele za pravdu, dnešní přípondělník se ale věnuje fenoménu dosud neprobádanému. Usedněte pohodlněji a vyslyšte příběh o úchylných migrantech.
Přípondělníky bývají obvykle o subinkách, nicméně tento je trochu výjimkou. Jednak se trochu předbíhá, jednak není až tak úplně o subince.
Tomuhle tématu se již věnovalo povíce přípondělníků i jiných úvah, přesto si dovolím rozvést jej ještě jednou.
V těch dávných, velmi dávných dobách, když ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na nebeských skobách a zem je jako koláč placatá to byla veliká a mocná říše. Po jejích rozlehlých pláních se proháněly vichry a stáda prakticky všežravých virtuálů, vyhlížejících potenciální oběť. V jejích knížectvích, tu mocnějších a bohatších, onde chudobnějších a méně honosných, o to však zpupnějších, sídlila v kamenných věžích knížata, hrabata, markýzové i zemani, vládnoucí pevnou rukou a mocným údem šikům poddaných. V podzemích paláců - z nichž nejhonosnějším byl palác Mageo - lákali do svých tenat oběti ve svůdně pojmenovaných místnostech individuálové, předstírající šlechtický stav i rozsáhlé majetky a vybavení. Po lesích se mezi rozpadajícími se zbytky BBS potulovali poslední věkem i nouzí sešlí opové a coopové, zoufale lkající nad do nenávratna zmiznuvší slávou a mocí.
Kdysi to býval veliký a do detailu promyšlený areál sociálních ústavů hlavního města Prahy. Měl dvacet moderních pavilónů a spoustu k nim přilehlých provozních a hospodářských budov, moderné - vlastně ve své době nejmodernější - nemocnici, zotavovnu a ozdravovnu. V areálu fungovala vlastní ohromná pekárna, prádelna, zahradnictví, ale i rozhlasové studio a mnoho dalších provozů. Mezi pavilóny a po chodbách budov jezdily nehlučné Křižíkovy elektrovozíky. Na areál se jezdily dívat a inspirovat zahraniční delegace. Masarykovy domovy sloužily pro pro dva tisíce klientů z řad sociálně slabých, přestárlých, nevyléčitelně nemocných dětí a nad rámec toho i pro několik stovek slabých a ohrožených dětí ze středočeského kraje. Areál disponoval více, než třemi tisíci šesty sty lůžky, která tehdejší personál zvládal obsluhovat s přehledem.
Tedy, samozřejmě ještě ne úplně oficiálně, Výzkumný ústav pro sledování zajímavých životních projevů žen ještě oficiálně ustaven nebyl. Ale postupně. Doba si (v rámci neformálních tradic) žádá rekapitulaci roku uplynuvšího, přání do roku nového a pak taky nějaké ty sliby, závazky a předsevzetí.
Sytě oranžové jiskry vznikají různě. Jak jistě ví každý strojař, vznikají například při broušením austenitických ocelí tvrdým brusivem v tvrdé bázi. Jak jistě ví každý chemik, oranžové jiskry dává hořící magnézium, dotované kalciovými ionty nebo směs stroncia a sodíku. Jak jistě ví každý elektrotechnik, sytě oranžové světlo produkuje výboj v neonem plněných trubicích. Přípondělník je však o principiálně jiném způsobu produkce sytě oranžových jisker.
Co vyšpulené bradavky a mokré kalhotky... To vše jsou jenom vnější aspekty, pravda, aspekty milé, potěšující a mnohoslibné, nicméně nejlepší zpětnou vazbu má úchyl při pohledu do očí. Při hlubokém pohledu do očí. Úchylčiných očí, samozřejmě, pohled do očí namíchnutého pitbulla sice též poskytne zpětnou vazbu k dané situaci, leč většinou již se zpožděním.
Mé prvé setkání s firmware pochází ještě z dob, kdy uhlí sice už nebylo zelené a Lennon už mrtvý, nicméně televize byla ještě černobarevná a HUsák se těšil v mezích možností utěšenému zdraví. V těch dobách jsem (a tady se prsty snaží napsat "bydlel se starým kocourem jménem Pete v domě, který měl jedenáct dveří") pracoval coby výzkumný a vývojový pracovník v Organizaci pro racionalizaci energetických zdrojů (fakt, nekecám) na projektu simulátoru a testeru energetických ochran. Řídila to jedna ADT 4500 (čakovická kopie HP 1000) a šest jednotek logiky styku s prostředím LSP 1000. Ádétéčko bylo staré, zaběhané a vymazlené, elespéčka naopak nová, nevytřesená, plná bugů a lagující. A za konfiguraci byla zodpovědná dvojice osmikilových EEPROMek, v nichž bydlel kromě channel loaderu i řídící program MUXů a něco, co bychom dnes nazvali bussines logikou. V dokumentaci ani slovo, takže brouci šli ven, reverzí dumpu jsme zjistili, co to vlastně dělá a milé paměti jsme přepisovali, dokud to šlo. Programátor problém nebyl, problém bylo mazání, na které nakonec technik Jirka zbastlil z pertinaxu skříň s oloupanou vysokotlakou zářivkou, zcizenou na správě budov.
Číst dál: Přípondělník o dinosaurech (a písklatech)