K věcem, složeným ze dvou dílů mám mimořádně ambivalentní vztah. Nesnáším indické filmy, naopak dvojdílné plavky považuji za jednu z nejhezčích věcí, které si může žena obléct.
Je jen málo věcí, které stejnou měrou nenávidějí účetní i materiálně odpovědné osoby. A popravdě řečeno každý, koho to postihne.
Život bez paliva by byl hodně těžký. Vzpomeňme strádání Mamutíkovy tlupy, přišedší nepozorností Sovovou o oheň a následně nucené pojídat lumíky, losy a mamutí stejky syrové, osolené jenom zbytky popela z nenávratně ztraceného ohně, o kose v jeskyni a chybějící ochraně proti šavlozubým tygrům nemluvě.
Profesionály mám rád a mám je i v úctě. Je úžasně inspirující a poučné dívat se to, když někdo své práci rozumí, vykonává ji s chutí a s fortelem. A může se to týkat v podstatě libovolné činnosti, od pokládání zámkové dlažby po léčbu onkologických onemocnění. Práce profíkova je zaměřena na konečný výsledek, působí lehce, přirozeně, hravě. Naprostá většina profíků (a neznám jich zrovna málo) umí o své práci dlouho a barvitě povídat, a to takovým způsobem, že posluchač má pocit naprostého pochopení.
Dálnice je v pojetí úchylově něco výrazně funkcionálnějšího, než dva či tři pruhy asfaltobetonu, spojující místo A s místem B a sloužící k rychlému (v lépe dopravně infrastrukturovaných zemích, než je ta naše) přesunu mezi těmito místy. Doložím.
Nic takového ve světě neexistuje. Opravdu ne. Vedle kontaktních čoček, plynové chromatografie a kostky cukru jsou obložené chlebíčky další věcí, kterou Češi obohatili svět. Veškeré kanapki, mezes, tapas či buterbrody se ve srovnání s bohatě obloženým chlebíčkem mohou jít klouzat.
Ve druhé čtvrtině třináctého století, přesně v roce 1225 se na sicilském hradu Roccasecca narodil jeden z nejvýznamnějších myslitelů křesťanského světa, Thomas Aguinais, zvaný doctor angelicus, doctor universalis, doctor communis. Česky Tomáš Akvinský, roku 1323 svatořečený, žák Alberta Magna a jedna z největších teologických autorit katolické církve. Vynikající scholastik a všestranně zajímavá osobnost. A jeden z autorů, jimž je připisována deklarace dělání dobra (bonum agere) jakožto jedné ze základních ctností. Doctor universalis promine, že jsem pro potřeby tohoto přípondělníku užil triviální formy dělat namísto formálně správnějšího konat.
Na této tezi postávalo celé jedno učení. Postávalo a při dotazu na praktický příklad ze života rozpačitě přešlapovalo z nohy na nohu a cosi nepříliš srozumitelně mumlalo.
V místech, kde jsem se narodil a kde do dneška žijí Renatini rodiče se děti prý rodí s lyžičkama na nohách. To už si nepamatuju, pamatuju ale na tu ohromnou radost, když někdy koncem listopadu začínal padat sníh. Ještě mokrý, na nevymrzlý podklad, ze kterého koukaly zbytky neposečené otavy, krtince a sem tam chumáč koňského šťovíku nebo lupiny, kterých jsou západní Krkonoše plné. Lyže na tom notně drhly a nechávaly vydřené stopy, ale NAPADL SNÍH. Ty lyže měly na sobě nejdřív botičku pro capky, následně pak Hutfieldovo pero, do kterého se upínaly šílené gumové lyžáčky dvou výkalistě hnědých odstínů se zubcem na patě, aby pero neklouzalo, pak první kožené lyžáky s dvojím šněrováním z Botasu s patním zářezem pro pérový napínač Massag. Ten první byl klasický, klapací dopředu, pak jsem si - už za vlastní peníze - pořídil bezpečnostní s reverzovanou pákou s pojistným háčkem a slovenskou kopii špičky Dachstein, se kterou jsem se něco natrápil a záviděl těm, co měli otočnou špičku od Markeru. Následovaly první pětipřezkové přezkáče, taky Botasky a pětsetšedesátka Tyrolie, která mi vydržela na fišerkách kameňačkách do dneška (yuppík v roláku, džínách a prastarých lyžácích s PĚTI přezkami na prastarých neidentifikovatelných lyžích občas ještě bývá k vidění a budí smíšené pocity u mláďátek na posledních módních výkřicích carvingových nesmyslností) a po nich řada bot, lyží a vázání, které v paměti nezanechaly výraznější stopu. Jednou tou fišerkou dostala svého času Renča na prdel a obě dohromady jsem při jiné příležitosti používal jako improvizovaný vázací kříž. Dneska už jsou vypráskané, až běda, na libovolné muldě špičky drnčí, jak řehtačka, ale na boulích a na klasický slalom není lepších lyží.
Klopný obvod, řeklo by se...
Tedy, řeknou si to osoby, kterým alespoň základní penzum znalostí elektroniky spojí tento pojem s Teslou Rožnov a obvody jako MH7472, případně MH7474. Databázisté si vzpomenou spíše na události, spouštějící uložené procedury a mnozí další přenesou své myšlenky pod sako, případně do kufříku, kde zajištěn (jak alespoň doufám) odpočívá argument s krátkou hlavní.
Vánoce nemusím. Nemusím davy psychujících lidí, s nepřítomným výrazem v očích zaplňujících nákupní centra a nehledě na krizi tlačících obří koše, po okraj zarovnané jídlem, oblečením, kosmetikou či sportovními potřebami. Nemusím ani všudypřítomné a jen málokdy alespoň trochu vkusné reklamy, pokoušející se mi vnutit výrobky A, B, C, U a FŇ, s nimiž se můj život stane o 27.3% plnohodnotnější a péro o 12.5 centimetru delší. Nemusím, popravdě řečeno, ani ony "tradiční" vánoční zvyklosti a onu "vánoční atmosféru", kterou se už drahnou dobu pokouší vsugerovat lidem liftované ksichty, promlouvající ze skleněného cecku.
K těmhle vánocům by mi stačilo, kdyby už konečně někdo vymyslel fungující lék na zhoubné bujení.
Číst dál: Přípondělník o dvou dílech