Hlasovat mohou přihlášení členové. Přihlaste se přes přihlašovací formulář webu.
Výsledky se zobrazí po hlasování nebo po uzavření ankety.
Hlasovalo 1 členů.
Jak nakládáme s hlasem
Hlas je spojený s účtem kvůli omezení na jeden hlas a možnosti změny. Veřejnost ani běžná správa ankety nezobrazují, kdo pro co hlasoval. Nejde o anonymní hlasování. Neukládáme IP adresu ani údaje o prohlížeči.
Tématika nasazování subin na péro či dildo se zdá každému jasná a intuitivně pochopitelná. Ale zamysleli jste se někdy nad čím, co s euvnitř subiny odehrává a co by sedalo případně vylepšit? Můj dobrý kamarád a taky kolega z misí MSF Roland připravil edukační sadu pěti obrázků, která by vám měla s orientací pomoci.
Výchozí situace vypadá nějak takto. Pokud máme dildo osazeno na trestné stolici nebo koni a subina je vzpřímená, opírá se dildo o její poševní vchod. Orgány malé pánve jsou poskládány tak, jako to vidíte na obrázku. Takto ale zvládnete jen dílčí zevedení dilda. Dívka se ale bude instinktivně snažit tuto polohu udržet, protože její váha je vcelku rovnoměrně rozložena podél rozkroku.
Další obrázek ukazuje ono zmíněné částečné zastrčení nástroje za situace, kdy dívka sedí jako na koni. Zasunut je v podstatě pouze žalud, který tlačí proti zadní stěně močového měchýře. Poštěváček subinky je mimo kontakt s hranou stolice nebo plochou podkladu a pozice je - bez ohledu na tlak na měchýř, stále relativně komfortní.
Podzim a dušičkové počasí dávají zabrat nejenom duším, ale i tělům. Zájemců o setkání naživo sice byla přehršel, ale nemenší přehršel byla i omluvenek, místy i hodně nešťastných. Část těl k elektrifikaci navíc vinou chřipek začala téct ještě před zahájením akce, bohužel tím fyziologicky špatným způsobem a ze špatného konce organismu. Mírná indispozice postihla i mne, takže do akce jsem vyrazil motivován převážně zodpovědností. Nepůsobí dobře, má-li sraz proběhnout bez organizátora, fakt ne. Techniky jsem tedy naložil jen racionální minimum a ani se mi ji nechtělo tahat do patra.
Tento text jsme s autorovým souhlasem převzali z ds-life.cz. Martine, díky! Mimochodem, ds-life.cz je zpátky a publikuje. Redakce Eleferna návštěvu rozhodně doporučuje. Nejen kvůli rozsáhlému archivu a systému tematických skupin, ale také proto, že déesko svého času patřilo k ikonám české BDSM scény. A my mu moc přejeme, aby se jí znovu stalo.
Po čase mi zase jeden článekm, tentokrát zde na Elefernu nedal, abych na něj nereagoval. Jedná se o text Pepa Smolík, Pišta Hufnágl a Ted Owen . V těch kreslenkách dostávají subiny docela nekonsensuální a tvrdou sodu, a jak již bylo zmíněno v jiném textu na Elefernu, patrně by s takovou péčí do pár hodin uhynuly. Autorka textu poměrně intimně popisuje, co se děje v hlavě (i jinde) submisivní masochistky, když se na kreslenky dívá a o nich ehm.... přemýšlí. Protože se však pozastavila nad mým konstatováním, že je mi těch kočen spíše líto, pojal jsem za potřebné vysvětlit pohled na tyto kreslenky z pohledu dominanta.
My holky to máme trochu jinak, než kluci. Prostě máme součástku, která vyžaduje poměrně pravidelné servisní prohlídky ve specializované dílně. Tamní technik či technička na to mají - krom dalších zajímavých věcí - i cosi jako hever, aby se k práci nemuseli moc ohýbat. Většina holek to moc nemusí, protože se u toho musí vysvléct do půl těla, ke všemu ještě do té méně obvyklé půli těla a na technika se vycapit. S nohama, roztaženýma jak to jen jde. Prostě tak, jak se obvykle ukazujete jen milenci nebo manželovi. Nic z toho ale obvykle technik - teda doktor - není. A nijak moc dobře si nevidíte, co tam ten chlápek vlastně dělá, jen to občas zastudí, občas zabolí, občas štípne. Ženské to berou jako nepříjemnou záležitost, podobně, jako měsíčky. Akorát ta prohlídka na gyndě je méně častá a vyřadí vás ze sexu jen na jeden večer. A někdy ani to ne.
Holení buchty je dnes vnímáno skoro jako samozřejmost, ale čím dál častěji se mluví o návratu k přirozenosti. Tenhle text je o pár aspektech, které mne jako doktorku napadají a o které bych se chtěla podělit. Rozhodně nechci sahat dermatologům ani venerologům do jejich domén, o kolegyních gynekoložkách nemluvě, vezmu to po vršku a zeširoka. Tohle je můj první text na Elefernu, prosím tedy o nějakou shovívavost, fakt nejsem matadorka. Jo, ať to zazní hned zkraje - nejsem vyholená.
Na zadrápnutí - jak se stalo, že se z původní ochranné bariéry stal estetický nepřítel číslo jedna? A proč se mnoha mladým klukům při pohledu na přírodní podobu klína nepostaví? Setrvejte u přijímačů.
Bára se docela rozjela s analýzami kreslenek Teda Owena. Pěkných a nápaditých kreslenek, což o to. A zajímavých pro nás masochistky. U pánů sadistů předpokládám, že se jim ty malůvky líbí tak nějak by design. Ale stejně se nad tím chci zamyslet. Ona Bára to už napsala - takhle by subinka uhynula během pár hodin. A zahlédla jsem to i někde v komentářích, myslím že u Martina - některým úchylům je těch holek líto.
Holky tohle mají dost komplikované.Předpokládám, že Moji tajemnou zahradu jste četly a Příběh O pravděpodobně taky. Někde v hlavě si sníme o tom, že na nás muž bude drsný, bude nám všelijak sofistikovaně ubližovat, nás to bude bolet, budeme křičet a plakat, prosit o smilování a odpuštění, ale nakonec to skončí orgasmem a něžnými slůvky, šeptanými do ouška. Tak nějak iracionálně chceme drsňáka v kůži, který ale nakonec bude docela něžný a i to znásilnění proběhne tak nějak v romantickém duchu, pokud to jde takhle napsat. Kravina, co? Takhle se věci neodehrávají a na konci toho ošklivého scénáře nejsou sladká slůvka usmíření, ale spousta krve, potrhaná buchta, modřiny a vyražené zuby. Nebo taky černý igelitový pytel, pohozený někde u cesty nebo přímo na skládce. Jasně, nebavíme se o konsensuálním BDSM, tady vědomě kreslím černými temperami. Pokud jsem vás vyhodila z komfortní zóny, bylo to cílem.
Kreslenky Teda Owena se evidentně líbí, co mne tedy zase tak úplně nepřekvapuje, zjevně se některým čtenářkám líbí stejně, jako se líbí mně. A jistě se líbí i spoustě pánů a ti nemusí být úplně technicky zaměření tak, jako mužská část redakce Eleferna. Ted kreslí fakt pěkné holky. A to prosím nijak moc bi nejsem, fakt že ne. Takže s prsy jsme se jakž takž vypořádali a dnes se mrkneme dolů.
Bacha na to, holky, na naše knoflíčky má Ted (a teda, nejen on) docela spadeno a k tomu velký zálusk. Ono to jde docela snadno pochopit, chlapi moc trpělivosti obvykle nemají a klitoris je něco jako quick trigger. Pokud vás přítel šimrá na pupíku, je to jistě skvělé, ale nějaké hlasitější reakce se dočká tak, vím já, za deset minut a bude to něco ve stylu "bude něco dalšího nebo si mám podat knížku?" Jo, poštěváček, to je jiný kafe. V Tedově případě tedy opravdu hodně jiný kafe. S přídavkem vneseného kofeinu, vylouhovaného kapalným kysličníkem uhličitým, extraktem kapsaicinu a nějakých dalších utajovaných přísad. A část toho kafe nebo jak to nazvat vám nakape přímo na hlavičku poštěváčku.
Předchozí text o kreslenkách Teda Owena se docela líbil, takže na přání hlavně čtenářek přidám pár technických detailů Tedova vidění světa (myšleno tématického, ne grafických technik). Zaměřím se primárně na ty věci, se kterými jsem vnitřně ztotožněna a líbí se mi. Ne, že bych si před Teda asi úplně chtěla stoupnout jen v ponožkách, to ne. Prostě mě fascinuje fantazie toho chlapa. A to, co ví nebo tuší o nás masochistkách. V článku budu používat výřezy v větších celků, už jen proto, že Ted občas kreslí dost mladé ženské.
Začneme s prsama. Owen je evidentně horňák, v čemž by si asi s Tormem velmi rozuměli. A zná svět, takže jeho holky mají prsa, poměrně dost vzdálená od běžného péčkového vyleštěného a vyfiltrovaného standardu. Tedy trochu povislá, ne úplně proporcionální, s pihami nebo mateřskými znamínky a většinou už taky dost oteklá. K tomu, aby napuchla, používá autor místy docela zajímavé nápady. Podívejte se na tohle:
Bylo nebylo, kdesi uprostřed ničeho, stála chaloupka. Poměrně osamocená chalupka, vcelku úplně obyčejná, s pivní garáží a obývákem. Kánon by pravděpodobně žádal, aby chaloupku obývala čarodějnice, svraštělá, shrbená, s jedním vykotlaným zubem, zacuchanými vlasy a bradavicí na skobovitém nose, v téhle chalupce ale žádná čarodějnice nebydlela. A nebydlel v ní ani ohromný černý kocour se zeleně svítícíma očima. Nebydlel tam vlastně nikdo, alespoň ne trvale. Ona to byla spíš chata. A pokud se tam někdy vyskytoval perník, tak rozhodně ne ve formě základního stavebního materiálu.
A pak tu máme Jeníčka a Mařenku. Tedy Jeníčky a Mařenku. Tou začneme. Mařenka neměla buchtu ani v košíčku, ani v nůši, ani v batůžku, měla ji pod sukýnkou a pod poměrně symbolickými černými krajkovými kalhotkami. A nenesla ji babičce. Nesla ji jen tak. Ona ji vlastně nikdy neodkládala. Ona ani ta buchta nebyla tak úplně buchta. Buchty obvykle sedí jako buchty a dostat z nich nějaké aktivity není vůbec jednoduchá záležitost. Tahle buchta byla ale poměrně náročná na pozornost. A když měla pozornosti málo, dokázala se o ni poměrně razantně a nevybíravým způsobem přihlásit.
Latina byl skvělý jazyk a mám za to, že byla velká škoda učinit ji jazykem mrtvým, masivněji používaným již jen lékaři, právníky a vzdělanci ve vědách taxonomických. Ten jazyk byl elegantní, krásně melodický a nehledě na špatnou pověst, i relativně snadno osvojitelný. Za předpokladu dostatečné píle osvojovatele a náležité péče osvojovatelových vzdělavatelů a jejich vzdělávacích pomůcek.
Vezměme si třeba takový pojem, jako společně uspořádat do řady, dnes bychom řekli vyrovnat, seřadit nebo znormalizovat. Wokové by řekli DEI. Vlastně kecám, diverzita je antagonistou normalizace. Tak zůstaňme u vyrovnání či seřazení, potažmo uspořádání. To bude ono. Co k tomu potřebujeme... Především latinské slovo ordinare, které je samo odvozeno od substantiva ordo, označující řád, pořádek či řadu. Cítíte tu důstojnost a poklid? Ordinare je pak verbum, spojené s činností řazení, rovnání či uvádění do pořádku. A pak potřebujeme praefixum co-, které nám celé to uspořádávání sesype dohromady. Už to máme skoro hotové, jenom ještě potřebujeme činitele, který nám to celé zpodstatní do nomina agentis , tedy entity, vykonávající ono zmiňované uspořádávání. Máte? Pro kontrolu - měl by vám vyjít koordinátor.
Ten den se odehrává v předvečer Všech svatých, tedy supostatsky All Hallows´ Eve. Svátek to byl původně keltský a tradiční, s tradicí sahající až před náš letopočet, tehdy se ovšem nazýval Samhain. Byl hranicí mezi létem a zimou a čtvrtil období mezi slunovraty (zatímco rovnodennost toto období půlí). Staří Keltové při něm prostírali u večeře pro své předky a vydlabávali řepy, aby do nich mohli postavit svíčku, osvětlující cestu bludným duším mrtvých. Myšlenka hodná následování, byť s úpravou na Století Ovocného netopýra. Vydlabaných řep je ve sdělovacích prostředcích i na ulicích k popatření spousta a jejich opatření svíčkou by mohlo být celkem hezké a romantické.
Wiccané mají pro podobné příležitosti i svátek božského páření, byť ten připadá na Beltain. Osobně nevidím důvod, proč by si Bůh a Bohyně nemohli po dobré a syté večeři zašukat i o Samhainu. I to je myšlenka hodná následování, byť s korekcí potřebnou pro Století Ovocného netopýra. Přetlak nových Bohů by mohl být pro civilizaci neúnostný. Doba ovšem pokročila a v obchodech je za malý penízek snadno dostupný k zakoupení kus vydlabaného latexu. Svíčku do něj ale raději nestavte, zejména pokud je zapálená. Pokud ovšem zapálená není a uživatelka je již dlouho sama, budiž. Z hlediska plánovaného rodičovství jde ovšem o opatrnost veskrze nadbytečnou.
Zajímalo vás někdy, jak vznikají 3D péčkové kreslenky? Renderotica je v podstatě DAZův e-shop s komponentami, ale hromadu inspirací najdete i v popisech a ukázkách použití jednotlivých v…
Číst dál: Anatomie správného posezu subinky na dildu